Pověst: Chrám svatého Václava a svaté Ludmily

Staří obyvatelé třebíčské čtvrti Horka-Domky rádi vypráví o záři, která se jednoho podzimního večera roku 1940 rozlila nad starým hřbitovem a přiměla lidi vybíhat ze svých domovů na ulici. Nebylo to světlo lucerny ani oheň – byl to lesk zlata na vrcholu nově dostavěné báně pravoslavného chrámu, jak ji zachytily poslední paprsky zapadajícího slunce. Traduje se, že ten večer se nikdo z přihlížejících neodvážil promluvit. Stáli mlčky a hleděli vzhůru, jako by tušili, co všechno se v příštích letech za tím zlatem ukryje.

Chrám stavěl jediný člověk s celou svou duší – protojerej Vsevolod Kolomackij, kněz, jenž byl zároveň architektem i malířem. Říká se, že trávil noci v nedostavěné lodi chrámu, kdy ještě foukal průvan spárami zdiva, a při světle kahanu nanášel na vlhkou omítku první tahy ikon. Nikdy se neradil s žádnou předlohou, neboť věřil, že tváře světců mu přichází přímo do snů. Místní ženy nosily stavebníkovi ranní polévku a nacházely ho vždy stejně – s rukama potřísněnýma barvou a okem upřeným na stěnu, jako by s někým neviditelným rozmlouval.

Báň chrámu byla pokryta ryzím listovým zlatem. Kolomackij na to sesbíral každý dar, každou zlatou minci, každý prsten, který mu farníci přinášeli. Podle místní pověsti jedna stará žena přinesla zlatý křížek po své zemřelé dceři se slovy: „Ať to zlato chrání ty, kteří budou přijít po ní." Kněz jí pokynul a křížek roztavil spolu s ostatním. Zlato tak není pouhou výzdobou – je to zlato ze životů, ze srdcí, ze smrtí.

Chrám byl vysvěcen dvaadvacátého září roku 1940. Světitel byl moravsko-slezský protopresbyter Josef Rezek, neboť biskup Gorazd v té době churavěl. Traduje se však, že v předvečer svěcení přijel do Třebíče sám Gorazd, tiše a bez ohlášení, a strávil noc v modlitbě před uzavřenými vraty chrámu. Ráno se rozloučil beze slova a odjel. Nikdo tehdy nevěděl, že tento muž o dva roky později položí život za to, aby ukryl muže, kteří změnili dějiny. Říká se, že Gorazdova tichá modlitba před zlatou bání v té chladné září předznamenala vše, co přišlo – a že právě proto byl do zdiva chrámu vložen tak pevný základ, že žádná bouře jím nikdy neotřásla.

Pamětní deska vladyky Gorazda u vchodu do chrámu dnes připomíná jeho jméno každému, kdo přichází. Děti z okolí hřbitova si prý šeptají, že ve chvíli, kdy deska zachytí odražené světlo zlaté báně, je chvíle, kdy Gorazd opět přichází zkontrolovat, zda dveře chrámu zůstávají otevřené. Je to pohádka, jistě – avšak stále se tu najdou tací, kteří v tu chvíli ztichnou a sejmou pokrývku z hlavy.

V roce 2014 bylo do zahrady před chrámem zasazeno sto čtyřicet křížů za oběti nepokojů na Ukrajině. Místní říkají, že stará pověst o zlaté báni a darovaném kovu tehdy dostala nový rozměr: zlato na vrcholu chrámu bylo vloženo z darů za mrtvé a kříže v zahradě byly zasazeny za nové mrtvé. Chrám stojí u hřbitova a hřbitov je kolem něj – jako by to místo od počátku vědělo, že bude svědkem víc než jednoho smutku.

Tento malý pravoslavný chrám u třebíčského hřbitova nese v sobě příběh o člověku, který stavěl a maloval sám, o zlatě darovaném z lásky a bolesti, o biskupovi, jenž se přišel pomodlit potají v noci. Říká se, že místa, která takovéto věci zažila, nikdy nejsou zcela tichá – a zlatá báň nad Horkou-Domkami září hlasitěji, než by každý čekal.