Pověst: Dílny a depo
Staří obyvatelé Kateřiny vyprávějí, že v dobách, kdy úzkokolejka ještě hřmotně objížděla zdejší odvaly a vozíky plné mastného jílu se kymácely po kolejích směrem k třídírně, bývalo v depech v noci živo i tehdy, když poslední dělník dávno zamkl a odešel domů.
Traduje se, že za ponurých podzimních nocí, kdy se mlha valila od rybníků a zavěšovala se mezi jeřáby a nakládací rampou, bylo od depa slyšet podivné zvuky. Nikoli vrzání větru ani šelest myší v rohovém zásobníku oleje. Byl to rytmický, rovnoměrný chrup kovu o kov, jako by někdo přesouval s klidnou jistotou nástroje po pracovním stole. A k tomu tiché, skoro zpívavé mručení – jako když člověk napjatě přemýšlí a ani si nevšimne, že vydává hlas.
Podle místní pověsti šlo o ducha Františka Krejzlíka, předáka mechaniků, který do dílen nastoupil v prvním roce jejich provozu a prožil v nich celý svůj pracovní život. Byl to muž malý postavou, ale obrovský pečlivostí. Říkalo se, že uměl poslepu poznat, který motor jezdí zdravě a který se chystá selhat – stačilo mu přiložit ucho ke krytu a zavřít oči. Lokomotivy mu prý nebyly stroji, nýbrž živými tvory, jimž rozuměl lépe než vlastní rodině.
Zemřel prý náhle, uprostřed opravy, jíž nestihl dokončit. Klíč mu vypadl z ruky, než stačil utáhnout poslední šroub na ojnici malého motorového vozíku. A právě to ho, jak se povídá, nenechalo odejít v klidu.
Každý, kdo v depech pracoval po válce, znal ten pocit: přišel ráno do dílny a zjistil, že rozložené součástky, které nechal předchozí večer na lavici, jsou pečlivě seřazeny ve správném pořadí. Hadrík přeložen na čisté místo. Šroubovák namaštěn a odložen ke správné přihrádce. Zpočátku se dělníci přeli, kdo z nich chodí před šichtou a uklízí po ostatních. Nikdo se k tomu nehlásil. Starý Novotný, který nastoupil do závodů jako mladík v padesátých letech, to vyřešil po svém: každý večer před odchodem na lavici tiše řekl „dobrou noc, Frantíku" a ráno nacházel dílnu v dokonalém pořádku. Jednou to zapomněl. Druhý den se mu klíč zadrhl v zámku, pila mu kousla do prstu a kafe se přelilo přes celý výkres. Poučil se.
Říká se, že když přišli v sedmdesátých letech technici z okresu a prohlašovali, že úzkokolejku zruší a depa přestaví na sklad, v noci předtím se v celém areálu rozeznělo dunění, jako by flota vozíků projela kolejemi od třídírny až po stanici a zpátky, ač koleje byly prázdné a brány zamčené. Ráno našli vrátný na prahu dílen olejovou stopu ve tvaru klíče – velkou, zřetelnou, jako by ji někdo nakreslil záměrně.
Zda šlo o Krejzlíkovo varování, nebo jen o náhodu, nikdo s jistotou neřekne.
Tato pověst říká o místě více, než by se zdálo. Dílny a depo v Kateřině nejsou jen zázemím průmyslového podniku – jsou místem, kde řemeslo dostalo duši. Legenda o věrném předákovi připomíná, že poctivá práce zanechává stopu, která přetrvá i fyzický zánik člověka. A snad právě proto si zdejší lidé tato prostá průmyslová stavení váží a střeží je jako dědictví – vědí, že v jejich zdech dřímá víc než jen beton a ocel.