Pověst: Dlouhá 11
Podle místní pověsti sahá příběh domu na Dlouhé ulici číslo jedenáct až do doby, kdy Hradec Králové byl ještě mladým královským městem a katedrála svatého Ducha teprve pozvolna vrůstala do krajiny nad soutokem Labe a Orlice. Tehdy, někdy kolem roku Páně 1250, nechal na tomto místě vystavět svůj dům bohatý soukeník jménem Vavřinec, muž přísných zvyků a ještě přísnějšího účetnictví. Řemeslo mu šlo od ruky, suterénem gotického domu proudilo plátno z celé střední Evropy a Vavřincova truhla se plnila zlatými a stříbrnými mincemi tak rychle, jak rychle roste řeka po jarním tání.
Staří obyvatelé Dlouhé ulice vyprávějí, že Vavřinec svůj majetek nikomu nedůvěřoval. Ani manželce, ani synům, ani kanovníkům, kteří ho zvali na zbožné donace. Traduje se, že za bezměsíčných nocí scházel do nejhlubšího sklepa svého domu a za svitu lojové svíčky počítal mince, šeptal k nim jako k živým bytostem a třel je dlaněmi, jako by je chtěl zahřát. Sousedé přísahali, že v takových nocích slýchali z hlubin domu podivné cinkání a temné mumlání, jež nepřipomínalo nic lidského.
Když Vavřinec zemřel, synové prohledali celý dům. Sklepení bylo prázdné. Po truhlách se zlatem nezůstala ani stopa, jen do kamenné podlahy vytřená prohlubina tam, kde kupec po léta klečíval a počítal svůj poklad. Někteří tvrdili, že Vavřinec poklad zazděl do základů, jiní šeptali, že si ho odnesl s sebou pod zem a že v noci, kdy fouká vítr od Labe, lze v domě slyšet jeho kroky na schodech do sklepa.
Staletí přicházela a odcházela. Dům měnil majitele, přestavoval se, opravoval. Husitské bouře se ho dotkly, třicetiletá válka ho pošramotila, mor ho obešel. Avšak každé ráno, kdy řemeslníci přišli pracovat na nové zdi nebo kopat nové základy, prý nalézali na podlaze sklepa hrstku prachu připomínající vytřenou stopu kolen. Jako by Vavřinec ještě stále přicházel ve svých nočních hodinách počítat poklad, který dávno zmizel.
Na počátku devatenáctého století se rozhodl nový majitel starý gotický objekt strhnout a na jeho místě postavit nový, moderní dům v duchu klasicistní střízlivosti. Zedníci vykopali hluboké základy, prorazili staré zdivo. A tehdy – traduje se to stále – narazili na zazděnou komůrku hluboko pod úrovní starých kamenných základů. Uvnitř nebylo nic. Jen malá kamenná deska s vysekaným obrazcem váhy, symbol kupeckého cechu, a pod ní hrst zaprášené hlíny.
Zda Vavřinec svůj poklad skutečně ukryl a někdo ho nalezl dřív, anebo zda nikdy neexistoval jinak než v soukenické mysli svého tvůrce, to nikdo neví. Nový dům vyrostl v čistých klasicistních liniích, symetrický a věcný, jako by se chtěl záměrně odlišit od temných tajemství svého předchůdce. Přesto se říká, že v jeho sklepení lze za určitých nocí slyšet vzdálené cinkání.
Pověst o Vavřincově pokladu připomíná, že pod každou klidnou fasádou skrývá staré město své vrstvy – příběhy lidí, kteří milovali majetek víc než spánek. Dlouhá ulice sama o sobě nese ve svém jménu cosi výmluvného: je dlouhá nejen v prostoru, ale i v čase, a domy podél ní pamatují víc, než jsou ochotny vyprávět.