Pověst: Domek Prokopa Diviše
Podle místní pověsti, která se v Helvíkovicích traduje už po celé generace, stával Prokop Diviš za bouřlivých nocí u okna roubeného domku na břehu Divoké Orlice a pozoroval, jak blesky trhají oblohu nad kopci Orlických hor. Staří obyvatelé vyprávějí, že ho sousedé považovali za podivína, protože zatímco ostatní při bouři prchali od oken a modlili se, Diviš otevíral okenice dokořán a napínal krk vstříc nebi. Prý mumlal modlitby, ale nikdo z příbuzných si nebyl jist, zda se obrací k Bohu, nebo k samotné bouři.
Traduje se, že jedné letní noci, kdy se nad Žamberkem zatáhlo tak, že svíčky v oknech zpívaly a krávy v chlévě bučely hrůzou, přišel za Divišem starý mlynář od mostu. Prosil ho, aby šel k jeho statku, protože se obával, že blesk zapálí střechu a celý mlýn lehne popelem. Diviš prý vzal do ruky svůj železný prut, ovinutý drátěnou spirálou, přivázal ho k dřevěnému kůlu a zapíchl do hlíny u rohu mlynářovy stodoly. Mlynář tomu nerozuměl, smál se a poklepával si na čelo. Ale blesk té noci skutečně udeřil – a sjel podél Divišova prutu klidně do země, jako by znal cestu. Stodola zůstala stát.
Od té chvíle se o Divišovi začalo šeptat po celém okolí. Jedni říkali, že uzavřel smlouvu s peklem a blesky se mu podřizují ze strachu. Druzí naopak tvrdili, že mu sám Pán Bůh dal vědění, jak zkrotit oheň z nebes, protože Diviš byl přece kněz a člověk bohabojný. V hospodě u mostu se prý vedly dlouhé spory, zda jeho vynález je zázrak, nebo čarodějnictví. Jenomže stodola stála, a to byl argument, proti kterému se mluvilo těžko.
Roubený domek sám o sobě nese v místní tradici pověst místa, které přežilo všechno. Staří Helvíkovičtí vyprávějí, že za druhé světové války, kdy se rušily a bouraly staré usedlosti, stál v řadě i Divišův domek. Přišel prý rozkaz, který ho označil za překážku. Ale tehdy se sešli starousedlíci a přesvědčili úředníky, že jde o místo spjaté s člověkem, jehož vynález zachránil tisíce životů. Zda to byla pravda nebo jen záchranná legenda, nikdo dnes s jistotou neví – ale domek zůstal stát. Jako by ho chránila stejná neviditelná síla, o níž mluvívali mlynáři a sedláci té dávné bouřlivé noci.
Dnes stojí nedaleko domku vysoká tyč s divným zakončením na vrchu – kopie onoho původního bleskosvodu, jak ho Diviš sestavil. Děti z okolí si prý o ní šeptají, že za bouře tiše bzučí, jako by ještě plnila svůj úkol a odváděla někam do hlubin země starý hněv nebe. Některé maminky zakazují dětem k ní za bouře přibíhat. Jiné jim naopak říkají: jdi se podívat, protože to, co vidíš, je důkaz, že jeden člověk z tohoto malého domku změnil svět.
Tato pověst vypráví o místě, kde se obyčejný venkovský svět dotknul velké vědy – a kde místní paměť odmítla zapomenout. Domek u helvíkovického mostu nestojí jako muzeum slávy, ale jako tiché svědectví toho, že i v roubené světničce nad řekou může vzklíčit myšlenka, která přetrvá staletí. A snad právě proto ho blesk nikdy nezasáhl.