Pověst: Drnholec
Podle místní pověsti, která se v Drnholci traduje od nepaměti, není skalní ostroh nad Dyjí jen výhodným strategickým bodem — je to místo, kde se kamenná paměť mísí s lidskými osudy a kde zdi mluví jazykem, jemuž málokomu bylo dopřáno porozumět.
Staří obyvatelé vyprávějí, že když císařský vojevůdce Kryštof z Tiefenbachu v osmdesátých letech šestnáctého století přivolal do Drnholce italské kamenické mistry Antonia Silvu a Eliu Canevaleho, přijeli tito muži z jihu s víc než jen s dlátemi a úhloměry. Přivezli s sebou zvyk, jenž na severu Alp byl tehdy téměř neznámý: do základních kamenů nových staveb vkládali takzvané „mluvící kameny" — destičky s rytými znaky, jež měly budovu chránit před zlem, ohněm i zapomenutím. Canevale prý pracoval zejména na severním křídle zámku s věží, které se tyčilo nad samotným srázem do řeky. Říkalo se, že do srdce té věže uložil kámen s nápisem v jazyku, jenž nebyl ani latinou, ani italštinou, ani němčinou — snad jakýmsi starým řemeslnickým dialektem, který znali jen zasvěcení mistři stavitelé.
Traduje se, že Rudolf z Tiefenbachu, poslední mužský potomek rodu, jenž zámek na konci své vlády svěřil šlechtické vojenské nadaci, tušil, co věž skrývá. Ve svých posledních letech prý trávil dlouhé hodiny v její dolní místnosti, kde naslouchal, jak vítr z Dyje hvízdá skrze skuliny ve zdivu. Služebnictvo šeptalo, že v noci slýchalo z věže tlumené hlasy — ne křik, ne nářek, ale tiché rozhovory, jako by se za zavřenými dveřmi radili lidé, kteří tu žili dávno před Rudolfem. Sám Rudolf se o tom nikdy nezmínil, ale svého komorníka prý jednou za soumraku zastavil na schodišti a řekl mu: „Italové věděli, co stavěli. Věž si pamatuje každého, kdo v ní přísahal."
Přišel rok 1837. Nový správce — Tereziánská vojenská akademie — rozhodl o rozsáhlé přestavbě. Severní křídlo s věží bylo zbouráno. Zedníci pracující na demolici prý po mnoho dní odmítali pokračovat: tvrdili, že z hloubky zdiva vychází chladný vzduch vonící po kameni a vodě, i když venku bylo léto. Jeden z dělníků údajně nalezl v troskách základu malou kamennou destičku s vyrytými znaky — jenže ji nikdo nedokázal přečíst a brzy zmizela neznámo kam. Někteří říkali, že ji vzal předák a prodal sběrateli starožitností ve Vídni. Jiní tvrdili, že destička se sama od sebe rozlomila na prach, jakmile ji vynesli na denní světlo.
Nové severní křídlo, dostavěné tak, aby ladilo s jižním, je prý od té doby tiché. Žádné hlasy, žádný zvláštní vítr. Jako by italský mistr Canevale svůj ochranný dar svěřil výhradně věži — a spolu s ní ho pohřbili pod násyp a nové zdivo.
Ještě dnes, říká se, bývají za letních bouří, kdy Dyje vzdouvá hladinu a vítr přináší vůni bahna a starého dřeva, chvíle, kdy se na skalním ostrohu zastaví čas. Místní obyvatelé tehdy nechodí k zámku — ne ze strachu, ale z jakési nevyslovené úcty k těm, kteří tu přísahali, stavěli a odešli.
Drnholecká pověst o mluvícím kameni nám připomíná, že každá stavba nese v sobě záměr svého tvůrce — a že zbořit zeď ještě neznamená vymazat paměť, která v ní přebývá. Skalní ostroh nad Dyjí byl po staletí strážcem hranic; zámek na něm je strážcem příběhů, jichž se většina nikdy nedostane na povrch.