Pověst: Evangelický kostel apoštolů Petra a Pavla Na Nivách

Staří Těšíňané vyprávějí, že když architekt Edward David předložil roku 1929 svůj projekt evangelického kostela pro čtvrť Na Nivách, sál plný učených mužů se ozval nevěřícným smíchem. Novogotika? V době, kdy celá Evropa staví vzdušné funkcionalistické chrámy ze skla a betonu? Jeden z přítomných prý prohlásil nahlas to, co si ostatní šeptali jen mezi sebou: „Davide, nakreslil jste nám kostel pro čtrnácté století."

Traduje se, že David seděl celou tu dobu mlčky, s rukama složenýma na stole, a když pokoj dozněl, řekl jen jediné: „To je přesně ten důvod, proč ho takto navrhuji."

Podle místní pověsti se totiž za tímto zdánlivě tvrdohlavým rozhodnutím skrývá příběh, který sahá hluboko do ran, jež zanechalo rozdělení Těšínska v roce 1920. Kdy řeka Olza přestala být pouhým vodním tokem a stala se státní hranicí, přetínající ulice, rodiny i sbory. Evangelická obec, rozsetá po obou březích, najednou zjistila, že chrám, který ještě včera byl jejich společným domovem, leží na druhém břehu – za hranicí, za průkazem, za jiným zákonem.

Říká se, že právě tehdy se ve sboru zrodilo tiché přání: postavit kostel, který nebude patřit žádné módě ani žádné politické chvíli. Architekt David, sám syn těšínského pomezí, to cítil lépe než kdokoli jiný. Chápat gotiku jako anachronismus je privilegium těch, jejichž domy nestojí na hranici. Pro ty, kdo žijí v rozdělené zemi, je věčnost jedinou rozumnou architekturou.

A tak dal kostel tvar řeckého kříže – symbol, který nezná sever ani jih, západ ani východ, českou ani polskou stranu. Čtyři ramena rozepjatá stejnoměrně do světa, jako by stavba sama chtěla říct: sem patří všichni, kteří přijdou.

Když pak řezbář Henryk Nitra z Dolních Bludovic přivezl na voze oltář, celá čtvrť prý vyšla naproti. Staří lidé, pamětníci ještě nerozděleného Těšína, se zastavovali a hladili rukami vyřezávané dřevo, jako by v něm hledali něco ze starého světa, který znali. Nitra – říká se – pracoval tři zimy bez přestávky, a každý večer se modlil, aby mu ruce vydržely do konce. Výsledek byl takový, že farář při posvěcení roku 1932 údajně řekl, že oltář vypadá, jako by tu stál odjakživa, jako by celý kostel byl postaven teprve kvůli němu.

Po desetiletích válek, přesunů hranic a změn režimů přežil kostel Na Nivách vše. Traduje se, že za druhé světové války, kdy byly evangelické sbory v celém kraji pod tlakem, scházeli se věřící v jeho lodích ještě před svítáním, v tichu, bez zvuku varhan, jen s hořící svící. Prý tehdy někdo poprvé řekl nahlas, co si mnozí mysleli dávno: „David věděl, co dělá. Vystavěl nám pevnost, ne kostel."

Dnes, kdy člověk vstoupí do kostela a nechá oči přivyknout šeru vnitřku, může na stěně presbytáře spatřit pamětní desku Józefa Bergera – muže, jehož jméno nese v sobě obojí, českou i polskou Těšínsko. A říká se, že právě tato deska je tichým dovětkem k celé té staré pověsti: žádná stavba není anachronická, pokud slouží těm, kdo přicházejí hledat domov.

Kostel Na Nivách stojí jako připomínka, že skutečná trvanlivost není záležitostí módního slohu, ale věrnosti místu a lidem, jimž byl chrám zasvěcen. V jeho kamenných liniích se dodnes čte příběh o rozdělené zemi a nevzdávající se pospolitosti, která si vystavěla ze starých forem nové útočiště.