Pověst: evangelický kostel v Nymburce
Podle místní pověsti, která se v Nymburce traduje od prvních let dvacátého věku, nebyla stavba evangelického kostela na rohu Havlíčkovy ulice jen pouhou záležitostí cihel, malty a architektových plánů. Staří obyvatelé vyprávějí, že to byl příběh zázraku, který se odehrál nikoli v nebi, nýbrž v srdcích obyčejných lidí středního Polabí.
Když na jaře roku 1898 stavitel Josef Blecha zatloukl první kolík do země v lokalitě zvané Na Spálence, všichni v Nymburce věděli, že peněz je přesně dost. Dvacet šest tisíc zlatých – ani krejcar více, ani krejcar méně. Architekt Friedrich Gottlob Alber přijel z Brna s roličkami plánů pod paží, prohlédl parcelu, pokýval hlavou a řekl, že to vystačí. Farníci si oddychli.
Jenomže zdi ještě nestály ani do výše ramen, když si starší sboru sedli ke svíčce a začali počítat. Varhany. Zvony. Věžní hodiny. Ohradní zdi. Věci, bez nichž kostel není kostelem, nýbrž jen kamennou schránkou bez duše. A čísla se přestala shodovat. Chyběla třetina.
Traduje se, že té noci, kdy byl výsledek počítání znám, se v malé místnosti farního domu rozhostilo dlouhé ticho. Za oknem šuměl vítr přes pole ke Středočeskému Labi, svíčka táhla dým ke stropu a nikdo nemluvil. Pak prý vstal nejstarší člen sboru, sedlák z Hořátve, jehož otec ještě chodil pěšky do toleranční modlitebny, která tam stála od roku 1792. Vytáhl z vnitřní kapsy kazajky tkaničkou svázaný váček a položil jej na stůl beze slova.
Druhého dne přišla řada dalších. Chalupník přinesl zlaté, které choval na opravu střechy. Vdova po kováři přinesla náušnice po matce. Učitel přinesl úspory z celého léta. Nikdo je k tomu nenutil, nikdo jim nesliboval odměnu. Staří nymburští evangelíci říkávali, že ten, kdo viděl ty dny, měl pocit, jako by se lidé probouzeli ze spánku, do něhož upadli někdy v době Bílé hory, a vzpomínali si zčistajasna, kým vlastně jsou.
Do 30. listopadu 1898, kdy kostel stál hotový a slavnostně posvěcený, byl dluh splacen. Zvony zavěšené ve věži poprvé zazněly nad náměstím, a staří lidé vyprávějí, že kdo tehdy stál na nábřeží Labe a slyšel ten zvuk nesený větrem od severovýchodu, zastavil se, položil ruku na hruď a nevěděl proč.
Pověst má ještě jeden chvost, méně slavnostní, ale právě proto přesvědčivý. Mezi lety 1923 a 1936 přenechali evangelíci svůj kostel bohoslužbám Církve československé husitské, která ještě neměla vlastní střechu nad hlavou. Staří farníci prý tehdy říkali, že se jim to zdá přirozené – pod tou střechou přece vždy šlo o totéž: o svobodné svědomí, o víru bez prostředníků, o vzdor, který Češi nosí v kostech od dob Mistra Jana. Teprve roku 1936 si husité otevřeli vlastní Husův sbor nedaleko a evangličtí věřící zůstali opět sami se svými lavicemi, varhanami a zvony, jež jejich otcové a matky vykoupili z posledního.
Tato pověst není o zázraku z nebe. Je o zázraku vyzrálém zdola, z kapsiček a truhlíků a váčků svázaných tkaničkou. Kostel na rohu Havlíčkovy ulice stojí jako připomínka, že někdy nestačí mít plán – je třeba mít také odvahu zaplatit víc, než se původně zdálo možné. A Nymburk si to pamatuje.