Pověst: Františkánský klášter v Zásmukách
Traduje se, že hrabě Adolf Vratislav ze Šternberka, nejvyšší purkrabí Českého království, složil svůj slib Bohu dlouho předtím, než jej kdokoli spatřil psaný na pergamenu. Bylo to prý v době, kdy těžká nemoc svalila mocného muže na lože a lékaři pokrčovali rameny. V horečném polospánku se mu zjevil světec se stigmaty na rukou i nohou, svítící v temnotě ložnice svícemi hedvábně zlatého světla. Nic neřekl, jen ukázal rukou kdesi na jihovýchod, směrem, odkud přicházel vítr přes kopce Zásmuk. Hrabě se té noci uzdravil. A slib byl složen, třebaže léta ubíhala a zakládací listina čekala na pergamen až do jara roku 1690.
Staří obyvatelé Zásmuk vyprávějí, že 3. května roku 1691, když hrabě přijel do města v doprovodu prvního superiora otce Kryštofa Puchnera a záhadného muže, jehož si všichni pamatují jako zahradníka, čekala je na jihovýchodním návrší zvláštní věc. Zahradník — a právě tady začínají příběhy různit — prý nebyl jen zahradník. Italsky se jmenoval Andrea de Quadri, ale sám sobě říkal Ondřej Červenka, jako by nesl dvě tváře jako rubovou a lícovou stranu mince. Jeden starý farník tvrdil, že ho zahlédl té noci před vyměřováním základů klečet uprostřed holého kopce a šeptat do trávy, zatímco v ruce svíral kus křídy nebo vápna. Co zakresloval do ztrouchnivělé hlíny, to nikdo neviděl. Druhý den ráno ale přesně na těch místech přiložili dělníci první kameny.
Podle místní pověsti spočíval ve zdech zásmuckého kláštera od samého počátku neobvyklý dar: ten, kdo byl uvnitř ve chvíli největšího ohrožení, nalezl v kamenných chodbách zvláštní klid, jakýsi předěl mezi světem venku a tichem, které nemá původ v lidské ruce. Tuto vlastnost zdi prý prokázaly i v dobách, na které se nemyslí rádo. Když za druhé světové války nacisté přeměnili klášter v internační tábor a za jeho branami bylo vězněno více než sedmdesát kněží, vypráví se, že z cel nevycházel sténání, nýbrž tichá modlitba, slyšitelná prý i dozorcům za zdmi, kteří se té modlitbě nikdy nepodívali do tváře a chodívali podél dveří s mírně skloněnou hlavou — aniž by sami tušili proč. Smíchovský arciděkan Pauly, nejstarší z vězněných, prý říkal svým spolubratřím, že klášterní zdi mají paměť a že ta paměť se umí modlit místo těch, jimž selhal hlas.
Zda je to pravda nebo jen útěcha, již si chudí lidé podávali z generace na generaci jako krajíc chleba, nelze dnes rozhodnout. V Zásmukách však dodnes platí neřčená tradice: kdo přijde ke klášterní bráně s těžkým srdcem a zastaví se pod nápisem nad vchodem — vysekaným roku 1694, s tajemnou číslicí 1693 přisazenou po boku, jako by si i kamen nebyl jist, kdy přesně bylo dílo dokončeno — ten prý odchází s o poznání lehčím krokem, i kdyby dovnitř nevkročil.
Zásmucký klášter je místem, kde se lidský slib a božská odpověď potkaly uprostřed kopce a proměnily se v kamení. Pověsti, které ho obestírají, nemluví o zázracích, jež by se daly zvážit ani spočítat, ale o tiché vytrvalosti — té, již vtiskl do základů muž se dvěma jmény a dvěma tvářemi, a která přetrvala nemoci, josefinské reformy i válečné hrůzy. Je to místo, jež si pamatuje víc, než je ochotno říct nahlas.