Pověst: Herburský klášter
Podle místní pověsti, jež se v Brně šeptem předávala po staletí, byl herburský klášter místem, kde se modlitba proplétala se samotným kamenem zdí a kde první převorka Herburga zanechala svůj otisk hlubší než jakýkoli nápis.
Traduje se, že když brněnský měšťan Oldřich Niger kolem roku 1240 svolal první zbožné ženy pod jedno střechy, nevěděl ještě, kdo z nich se stane duší tohoto místa. Přišla Herburga — žena, o níž se říkalo, že její hlas při ranní modlitbě zní jako zvon na jasném zimním vzduchu, čistý a daleko slyšný. Prý uměla číst bolest ze tváře žebráka dřív, než otevřel ústa, a přitom dokázala napomenout sestru tak laskavě, že se napomínaná rozplakala štěstím, nikoli studem. Pod jejím vedením komunita rozkvétala, stovky svíček hořely v kostele Nanebevzetí Panny Marie a vůně včelího vosku se mísila s chladným dechem brněnských ulic.
Staří obyvatelé vyprávějí, že Herburga zemřela v tiché komnatě, kde z okna bylo vidět na první jarní sněženky v klášterní zahradě, a ostatní sestry přísahaly, že v hodinu její smrti slyšely zvuk varhan, ačkoli nikdo na varhany nehrál. Klášter po ní lidé začali pojmenovávat — ne proto, že by to byl řád, nýbrž proto, že jinak to nešlo. Bylo přirozené říkat herburský klášter, jako se přirozeně říká, že slunce vychází na východě.
Pak přišel rok 1279. Oheň, který vzplál za letní noci, pohltil část budov s takovou silou, že se říkalo: nebylo to jen nešťastné jiskření, ale zkouška. Sestry vynášely přes kouřem nasycené chodby knihy, kříže, látky k bohoslužbě. A jedna z nich — podle tradice dívka, která v klášteře teprve prvním rokem — se zastavila u zdi, kde bylo zasazeno trojdílné kamenné sedile z doby Herburgy, a odmítala odejít, dokud zhasnou plameny v její bezprostřední blízkosti. Říkala, že slyší Herburgin hlas, jak jí říká: tento kámen vydrží. A kámen skutečně vydržel.
Traduje se, že stejná zkouška přišla znovu v roce 1500 — druhý požár, jako by místo opakovaně chtělo ověřit, zda v něm ještě žije dost vůle přežít. Tentokrát se prý jedna ze starších sester zastavila uprostřed chaosu a řekla ostatním: Herburga klášter nezapustila proto, abychom se báli. Přežili jsme jednou, přežijeme znovu. A přežili.
Jenže přišla léta, kdy zbožnost ochabovala, kdy se z konventu odcházelo víc, než přicházelo, a ekonomické zázemí se drolovalo jako písčitý břeh u řeky. Když nakonec v roce 1578 odcházely poslední dvě sestry i s převorkou do opuštěného kláštera v Pustiměři, zastavila se prý ta nejstarší z nich ve dvoře a položila ruku na studený kámen zdi. Šeptala cosi, čemu ostatní nerozuměly. Kdo ji potom vyptával, říkala jen: loučila jsem se s Herburgou. Ta tu stále je, v tom kameni.
Jezuité, kteří areál převzali, nakonec většinu budov přestavěli a zbořili. Ale trojdílné gotické sedile, jež přežilo oba požáry i celá staletí, bylo ještě roku 1940 znovu vsazeno do zdi — tentokrát boční kaple kostela. Místní si ukazují to místo a říkají, že právě tam Herburga odpočívá nejspokojeněji.
Herburský klášter je příběhem o tom, jak jedno místo může nést stopu jednoho člověka přes propasti času, ohně i zkázy. Pověst o Herburze připomíná, že každé společenství je tak trvanlivé, jak pevná je jeho první vůle — a že kámen zasazený s láskou přežije vše, co ho chce smazat.