Pověst: Husův sbor na Zbraslavi
Staří zbraslavští obyvatelé vyprávějí, že stará sýpka stojící na rohu u Elišky Přemyslovny nebyla jen ledajakou skladnicí obilí. Přes sto let v ní leželo zrno sklizené z okolních polí, a lidé prý věřili, že zdivo nasáklo vůní chleba tak hluboce, že ji žádný čas nevymyje. Říkávali, že ta budova prostě neumí být prázdná — musí v ní přebývat něco živého, něco, co dává lidi dohromady.
Traduje se, že když Sbor církve československé přišel o možnost sloužit bohoslužby v kostele sv. Havla, mnoho věřících bezradně rozhlíželo po náměstí a ptalo se, kde teď mají hledat střechu nad hlavou. Tehdy jeden ze starších, jehož jméno se v různých vyprávěních liší, ukázal na tmavou siluetu sýpky a řekl prý prostě: „Obilí živí tělo. Tam uvnitř bude od nynějška živena duše." Slova zněla skoro prorockými, jenže od slov k činům byla ještě dlouhá cesta plná bankovních půjček, nedodržených smluv a vyčerpaných trpělivostí.
Podle místní pověsti byl to právě zednický mistr Václav Vejvoda — zbraslavský starosta a stavitel v jedné osobě —, kdo jednoho večera přišel na schůzi výboru a položil na stůl svou nabídku: postaví to zdarma. Prý k tomu nedodal víc, jen se otočil a odešel. Starší si na sebe chvíli hleděli a nikdo se neodvážil přijmout, aniž by se zároveň lehce naklonil v duchu před tak prostou velkorysostí. Vejvoda pak dva roky tloukl do kamene, míchal maltu a vedl četu dělníků, jako by stavěl vlastní dům — ba jako by stavěl dům pro celou obec najednou.
Fresky Jana Husa a Jana Amose Komenského na bočních průčelích namaloval akademický malíř Břetislav Dvořák. Starší zbraslavští pamětníci vyprávějí, že Dvořák přišel na lešení za teplého červencového rána roku 1939 a mlčky stál před holou omítkou dlouhé minuty. Tovaryš, který mu míchál barvy, se prý ho tehdy nesměle zeptal, proč váhá. Malíř odpověděl: „Protože vím, že než to domaluji, svět bude jiný." Nikdo tehdy přesně nevěděl, co tím myslí. Pochopili to až o pár týdnů později.
Slavnostní otevření sboru bylo stanoveno na 10. září 1939. Devět dní předtím překročila německá vojska polské hranice a Evropa se ocitla ve válce. Zbraslavský farář Václav Jílek přesto neodložil slavnost ani o jediný den. Podle tradice, kterou si starousedlíci předávají dodnes, řekl těm, kdo ho nabádali k odkladu: „Právě teď musíme otevřít. Lidé potřebují místo, kam přijít, ne místo, na které čekají."
A tak se 10. září 1939 zaplnila nová loď sboru věřícími, kteří přicházeli s nepokojem v srdci a tváří obrácenou k světelnému kříži na oltářní stěně. Říká se, že někteří si ani pořádně neuvědomili, zda přišli na slavnost, nebo jen hledat chvíli ticha uprostřed hrůzy, jež se přivalila ze světa. Oboje dostali.
Z kláštera sv. Jakuba byl do sboru přenesen starý renesanční oltář — kámen, který pamatoval zbraslavské opaty, latinské zpěvy i plenění za dávných válek. Traduje se, že právě přítomnost tohoto oltáře dává místu jakési zvláštní vrstevnatosti: jako by se v jednom prostoru potkávala paměť středověkého kláštera, vůně staletého obilí a vzdor lidí, kteří v nejtemnější hodině moderních dějin odsvětili sýpku a posvětili chrám.
Husův sbor na Zbraslavi v sobě nese příběh o tom, jak obyčejní lidé — stavitel, malíř, farář, sborový výbor — dokázali z banální budovy vytvořit místo duchovní opory ve chvíli, kdy ji okolní svět zoufale potřeboval. Pověst praví, že ta síla se ze zdí nevytratila. Kdo prý vstoupí dovnitř za tichého odpoledne a zavře oči, cítí prý ještě vůni starého chleba — a s ní i klid, který nelze vysvětlit, jen přijmout.