Pověst: Husův sbor v Prostějově
Staří obyvatelé Prostějova vyprávějí, že domy mají paměť. Zdi prý vsáknou do sebe každou modlitbu, každý vzdech, každou slzu, jež v nich kdy padla – a za určitých nocí, kdy vítr fouká od řeky a měsíc stojí nízko nad střechami, je lze slyšet znovu.
Taková pověst se pojí právě s budovou na Husserlově náměstí, s tím kamenným domem, jenž zažil více proměn než leckterý člověk celý svůj život.
Podle místní pověsti se první znamení objevilo v zimě roku 1944. Nacisté tehdy proměnili starou synagogu ve skladiště – vyprázdnili ji, odnesli svícny i lavice, zalili vápnem nápisy na zdech a nastěhovali boxy s vojenskými zásobami. Jeden z hlídačů, Němec původem ze Slezska, prý první noc strávil ve službě naprosto sám uprostřed chladného sálu. Ke ránu sestoupil ze strážní stolice bledý jako plátno a odmítl se do budovy vrátit. Svým nadřízeným hlásil prostě jen tolik, že celou noc slyšel zpěv. Ne jednotlivý hlas – ale sbor. Tiché, cizí, ale pokojné hlasy, jako by zdi samy dýchaly slova modliteb, jež v nich dřímala po desetiletí.
Vojáci si z něj vystřelili a k budově ho víckrát neposlali. Ale traduje se, že týž jev zažily i jiné hlídky, jedna po druhé. Nikdy nic zlověstného – jen ten neurčitý, vzdálený zpěv táhnoucí se kamennými klenbami, jako ozvěna dávno zasutého sobotního jitřního šachrit.
Když skončila válka a nacisté odešli, přišli dělníci budovu uklidit. Vyprávělo se, že nalezli podivnou věc: na jedné z vnitřních zdí, pod vrstvou vápna, svítil otisk menory. Žádná rytina, žádný namalovaný obraz – jen jakýsi světlý obrys v omítce, jako by sedmiramenný svícen odmítal zmizet, jakkoli byl přelíčen. Tehdy prý starousedlíci řekli: tato budova nepatří nikomu, kdo by ji chtěl umlčet. Patří těm, kdo v ní zpívají.
A možná právě proto – tak se traduje – dopadlo jednání o prodeji tak hladce. Církev československá husitská budovu koupila roku 1946 a mladý olomoucký architekt Hubert Aust se chopil přestavby. Lidé z okolních ulic vzpomínali, jak se za zimních večerů zastavoval před průčelím a dlouho hleděl na zdi, jako by naslouchal. Aust sám prý říkával, že nenavrhl nic nového – jen odhalil to, co v kameni vždy bylo. Ponechal siluetu, tvar, rytmus oken. Přidal kříž, ale neodebral prostor.
Staří obyvatelé vyprávějí, že v noci před svěcením dokončeného sboru v roce 1949 uviděla jedna žena bydlící přes náměstí ve tmě budovy světlo. Ne elektrické – teplejší, kolísavé, jako svíce. Trvalo jen chvíli, pak zmizelo. Ráno o tom neřekla nic faráři, ale sousedkám ano. A ty to vyprávěly dál, jak to tak chodí.
Pověst o Husově sboru není pověstí o přízracích ani o hrozivých tajemstvích. Je to příběh o místě, které odolalo zapomenutí. Zdi tohoto domu pamatují modlitby v hebrejštině i v češtině, pamatují noci plné hlídek i jitra plná hymn. Právě proto se říká, že kdo vstoupí do tohoto sboru v pravou chvíli a naslouchá tichu, ucítí v něm zvláštní klid – jako by vzduch samotný byl starý a moudrý a velmi dobře věděl, k čemu je toto místo na světě.