Pověst: kaple (Chrašťany)
Staří obyvatelé Chrášťan vyprávějí, že dávno před tím, než v horní části návsi vyrostla zděná kaplička, bývalo to místo zvláštní a trochu znepokojivé. Říkalo se, že k němu táhnou blesky a že v noci, když vítr přechází přes kopec od Dlažkovic, slyší bdělý člověk u okna tichounký zvuk, jako by se někdo modlil přímo ve tmě za humny.
Traduje se, že příčinou všeho byl starý dřevěný reliéf, který se dodnes zachoval na stodole číslo dvaadvacet. Zobrazuje Navštívení Panny Marie a řezbáři, kteří jej zhotovili někdy v první polovině šestnáctého věku, do něho vložili takovou zbožnost, že dřevo samo jako by žilo. Jak se dostal na stodolu, nikdo přesně neví. Jedna vrstva příběhu říká, že jej sem přinesli uprchlíci z pobořeného kláštera za časů náboženských bouří, kdy bylo nebezpečné uchovávat posvátné věci na zjevném místě. Schovali jej tedy mezi trámy stodoly, kde jej pohltila tma a pavoučí příze, a mnohé generace po sobě ani nevěděly, co přesně skrývají.
Podle místní pověsti se to změnilo na přelomu léta a podzimu roku 1821. Hospodář, jemuž stodola patřila, sháněl starý trám na opravu střechy a při tom díle nahmatl ve zdi reliéf zarostlý mechem a lišejníkem. Když jej otřel hadrovou rukavicí, vypadl mu z ruky a spadl do sena. A v tu samou chvíli, jak se říká, přeběhl přes dvůr malý jiskřivý plamen, který nezapálil nic a zmizel v záhybech hory. Hospodář se pokřižoval, reliéf zdvihl a postavil jej zpět na zeď stodoly, tentokrát však čelem ven, aby obličej Panny Marie hleděl na ves.
Od té chvíle se staří i mladí shodují na tom, že v Chrášťanech nepropukl jediný větší požár. Ale právě kvůli tomu přišla jiná starost. Sousedé z okolních vesnic, kteří jezdívali přes Chrášťany, si šeptali, že ochranu před ohněm si ves nekoupila zbožností, nýbrž smlouvou s reliéfem, který sám o sobě nečiní zázraky, ale volá po modlitbě. Bez kaple, bez svěcené vody a bez pravidelné bohoslužby prý reliéf časem zmlkne a oheň si to, co přeskočil, vyžádá zpět.
Traduje se, že roku 1825, kdy bylo konečně rozhodnuto kaplici postavit, pracovali zedníci rychleji, než se čekalo. Zdivo rostlo jako z vody a zaoblené rohy, které jsou na podobných stavbách nezvyklé, prý nevzešly z vůle architekta, nýbrž z opatrnosti starého mistra zedníka, jenž tvrdil, že v ostrém rohu se zadržuje zlá moc a on ji v Chrášťanech nechce. Stanová střecha a prohnutý štít nad vchodem pak dovršily stavbu tak, že kaplička vypadala, jako by se k zemi nízkoklanila.
K tomu přistavěnému přístřešku, v němž našla útočiště hasičská stříkačka, se váže závěr celé pověsti. Říká se, že obec pořídila stříkačku záhy po dostavbě, nikoli proto, že by snad v kapli nebo v jejím okolí hrozil oheň, nýbrž aby ukázala, že chrání ves sama, bez cizí pomoci. Reliéf na stodole se díval přes náves a přístřešek stojí vedle kaple dodnes jako němý důkaz, že Chrášťany vzaly svůj slib vážně.
Tato pověst vypovídá o vsi, která se naučila ctít to, co sama nedovede vysvětlit. Chrášťany si dlouhou pamětí zachovaly úctu ke starým věcem bez ohledu na to, zda jim plně rozumí. Reliéf na stodole a kaplička na návsi tak stojí jako dva pilíře jednoho nevyřčeného závazku mezi živými a tím, co jim předali mrtví.