Pověst: kaple Panny Marie Pomocnice (Líšeň)

Traduje se, že na přelomu dvacátých a třicátých let sedmnáctého století trápil baronku Elišku Bergrovou, tehdejší paní líšeňského panství, žal, jenž nedával spát ani těm nejtvrdším srdcím. Její syn — chlapec v nejlepších letech mladosti — přišel o zrak. Lékaři z Brna i z dalekých měst přikládali obklady, mísili nápoje z bylin a odříkávali vědecké latinské sentence, avšak temnota v chlapcových očích zůstávala nepohnutá jako kamenná zeď. Baronka se modlila každý večer až do bílého rána, její prsty sklouzávaly po korálcích růžence tak usilovně, že je obroušené nosila jako důkaz své bolesti.

Jednoho časného rána — praví se, že bylo na jaře, kdy líšeňské stráně voněly rozkvetlými třešněmi — se chlapec sám od sebe vydal na zalesněný vrch nad vsí. Nikdo přesně neví, co ho tam táhlo. Snad zvuk ptáků, snad vůně pryskyřice z mladých borovic, snad jen touha nohou cítit měkkou lesní půdu. Stoupal pomalu, rukama se dotýkaje kmenů stromů jako slepec, který zná svou cestu jen hmatem.

Na vrcholu kopce se náhle zastavil. Staří obyvatelé Líšně vyprávějí, že chlapec tu stál nehybně jako socha, celý bledý, s rukama svěšenýma podél těla. A pak — bez varování, bez přípravy — spatřil ji. Ženu oděnou v záři, jaká nepatří žádnému slunci ani ohni. Stála mezi stromy a na rukou držela dítě. Světlo, které z ní vycházelo, nebylo oslňující, ale teplé, jako záře svíček v temném kostele. Chlapec přimhouřil oči — a uvědomil si, že je přimhouřit může. Že vidí. Že tma zmizela.

Dolů z kopce běžel s pláčem, který nebyl pláčem bolesti, ale pláčem přeplněného srdce. Baronka Eliška seděla ve velkém sále panského sídla, když vbatolil synem otevřenými dveřmi dovnitř a zastavil se před ní. Díval se na ni. Poprvé po dlouhých letech se díval — viděl vrásky na její tváři, viděl šedivějící vlasy na skráních, viděl slzy, které se jí okamžitě vyhrnuly do očí.

Podle místní pověsti baronka bez váhání přísahala, že na tom posvátném místě nechá vystavět kapli. Nechala pokácet část lesa, srovnat vrchol kopce a v roce 1630 tam stála dřevěná svatyňka, prostá a skromná jako prosba chudáka, avšak upřímná jako jeho víra. Obraz Matky Boží Pomocné byl pověšen na oltář a z celého kraje se začali scházet poutníci — chromí, slepí, zarmoucení, zoufalí. Každý nesl svůj kříž, každý hledal na Kostelíčku to, co nalezl chlapec baronky Bergrové: světlo v tmě, pohled tam, kde byl slepý.

Přicházeli v průvodech, za zpěvu, s věnci z polních květin. Hlavní pouť se slavila na svátek Navštívení Panny Marie druhého července, kdy se stráně kolem kopce pokrývaly pestrou řekou zbožných. Kolem kaple musely být postupem let postaveny zděné podloubí, aby poutníci měli kde spočinout — místo bylo příliš malé pro tolik hledajících.

Ani zbourání za reforem císaře Josefa II. v roce 1784 nevymazalo paměť místa. Zbožní manželé Švehlovi nechali před prázdným prostranstvím vztyčit litinový kříž s kamenným podstavcem, aby nikdo nezapomněl, co se tu kdysi přihodilo. Lidé chodili ke kříži dál, modlili se nad holou zemí, jako by cítili, že posvátnost není v kamenech, ale v samotné půdě, do níž jednou mladý chlapec vstoupil slepý a odešel z ní vidoucí.

Líšeňský Kostelíček je místem, kde podle tradice světlo přemohlo temnotu — a to nejen v očích jednoho chlapce, ale v srdcích všech, kteří sem po staletí přicházeli se svými nejvěrnějšími bolestmi. Je to místo, které si uchovalo svůj charakter i přes všechny rány osudu, i přes bourání a zapomínání. Pověst o barončině synovi říká to, co si lidé odjakživa potřebují připomínat: že i ta nejtmavší noc může skončit ránem, přijde-li člověk na správné místo s opravdovým srdcem.