Pověst: kaple svaté Anežky (Týn nad Vltavou)
Traduje se, že když se stavitelé kaple v Čihovicích radili nad tím, jak by měla jejich modlitebna vypadat, seděli dlouho do noci u rybníka a mlčeli. Voda se v tmě leskla jako olovo, žáby zpívaly z rákosí a nad hlavami jim pomalu plul srpek měsíce. Nikdo nevěděl, jak začít. Potřeba duchovního zázemí byla zřejmá, ale forma zůstávala skrytá, jako ryba hluboko pod hladinou.
Tu noc prý jeden z mužů, starý tesař z Čihovic, jehož jméno se v různých podáních liší, vstal a ukázal rukou přes rybník. „Hele," řekl tiše. „Voda drží všechno, co je na ní postaveného. Tenhle rybník byl tady dřív než my a bude tady po nás. Jenomže lidé, co na břehu žijou, někdy potřebujou doprostřed." Druzí se na něj dívali a nechápali. On ale pokračoval: „Noemovi dal Pán plán. My dostaneme taky. Musí to vypadat jako archa."
Od té noci prý stavbu nikdo nenapadl. Jako by ta myšlenka přišla odjinud a vesničané ji pouze přijali. Kaple měla stát na vodě, nebo aspoň nad ní, na pilotách zapuštěných do bahna rybníka, a lávka měla být jako gangplank – přechod mezi světem všedního dne a světem ticha. Tvar střechy, šikmý pult připomínající přídě lodi, nebyl jen architektonická rozmarnnost. Byl to slib.
Staří obyvatelé Čihovic vyprávějí, že dřevo na oltář nepřišlo náhodou. Farnost v Neratově darovala osiku – a Neratov je místo, které samo zná, co znamená být zaplavený a znovu vynořený. Ta horská vesnice v Orlických horách přišla po válce o skoro všechny obyvatele, kostel se propadal, zdálo se, že zmizí pod nánosem času jako loď pod hladinou. A přece se zvedla. Přece se vrátila. Osika z Neratova nesla v sobě tu paměť obnovy, tu vůni pryskyřice a vlhkého lesa, tu zkušenost přežití. Když řezbář František Kobera do ní zasekl dláto, říkalo se, že cítil, jak dřevo samo mu vede ruku.
Plastika světice pak do kaple přišla ze světa, který ještě nebylo vidět. Vytesal ji v roce 1988 bratr z řádu Křižovníků s červenou hvězdou – rok před tím, než padla opona, rok před tím, než mohla být Anežka Česká svatořečena před zraky svobodného národa. Jako by i socha čekala ve skrytu, připravena na chvíli, kdy přijde čas. Místní říkají, že to není náhoda, že socha vznikla právě tehdy. Světice prý sama věděla dopředu, kde bude jednou stát, a dala se vytesat v ten správný okamžik, aby mohla přijít hotová.
Vysvěcení kaple 7. listopadu 2009 proběhlo přesně dvacet let po kanonizaci. Toho rána prý ležela mlha nízko nad rybníkem a lávka vedoucí ke kapli mizela v bílém oparu. Lidé, kteří přišli na obřad, museli jít jeden za druhým, pomalu, téměř po paměti, protože druhý konec lávky nebylo vidět. Kdo první vstoupil do kaple, říkají pamětníci, ten se otočil a uviděl, jak se za ním mlha uzavírá jako voda za kormilem lodi. V tu chvíli prý pochopil, co stavitelé měli na mysli: archa neplave po moři, archa stojí. Čeká. A bere na palubu každého, kdo přijde.
Pověst o chapli svaté Anežky v Čihovicích není strašidelná ani zázračná v obvyklém slova smyslu. Je to příběh o místě, které vzniklo z tiché dohody mezi lidmi a vodou, mezi minulostí a přítomností, mezi tvarem a smyslem. Archa nepotřebuje potopu, aby byla archou – stačí, že stojí tam, kde jinak stojí jen rákosí, a nechává lidi přejít na druhou stranu všedního dne.