Pověst: Kaple ve Velkých Svatoňovicích
Staří obyvatelé Velkých Svatoňovic vyprávějí, že kaple svatého Václava nevznikla jen z vůle bohaté farní pokladny ani z rozmaru obecního zastupitelstva. Za jejím zrozením prý stál sen — doslova, jeden z těch snů, po nichž se ráno vstává s pocitem, že se stalo něco neodvolatelného.
Traduje se, že na přelomu devatenáctého a dvacátého století žil v obci starý horník, říkali mu Toník od Červeného kopce. Pracoval v uhelných dolech, jak bylo tehdy v Svatoňovicích téměř pravidlem, a prach z hlubinných chodeb mu pomalu zanášel plíce. V noci před svátkem Václavovým, když bylo léto na sklonku a zahrady voněly přezrálými švestkami, se mu zdálo, že po polní cestě k obci kráčí jezdec v lesklé zbroji. Neklepal kopytama, nekřičel, jen se tiše zastavil na místě, kde tehdy stával jen starý kříž a pár kamenů. Jezdec — a Toník věděl v tom snu bez pochyby, kdo to je — ukázal mečem na zem a řekl jediné slovo: Zde.
Podle místní pověsti vyprávěl Toník tento sen u ranní šichty svým kamarádům. Smáli se mu, jak se sluší na chlopy, kteří vstávají před rozbřeskem a nemají čas na pohádky. Jenže za tři dni onemocněl jeden z nejzdravějších mužů v partě, zápal plic přišel náhle jako bouřka v srpnu, a přes noc se z neho stal stín. Lidé si šeptali, že to byl trest za posměch. Toník sám pak po chalupách obcházel a sbíral příspěvky. Kdo dal groš, kdo přiložil ruku k dílu — zednický mistr z Trutnova přijel skoro zadarmo, protože mu Toník řekl, kde a pro koho se staví.
Rok 1903. Kaple stála do zimy hotová.
Dřevěná věžička na střeše — drobná, jako by si kapli nasadila čepičku — se stala v obci poznávacím znamením. Říkalo se, že za temných nocí, když se dolniáři vraceli po noční šichtě domů, svítilo z té věžičky světlo, ačkoli uvnitř žádná lampa nevisela a dveře byly zavřeny na závoru. Světlo prý bylo klidné, trošku namodralé, jako odlesk hvězdy na vodě. Starci a stařenky to chápali jednoduše: to rytíř hlídá. Hlídá doly, aby se nestaly pohromou. Hlídá muže pod zemí, aby se vraceli domů.
Rekonstrukce v roce 2003 prinesla nové vápenné omítky a zpevnila zdivo, které se za sto let mírně rozsedělo. Pamětníci tehdy říkali, že dělníci při opravě našli pod prahem starý mědirytinový obrázek — světce na koni, zabalený v hadříku, položený tam tak pečlivě, jako se pokládá nás drahý. Nikdo nevěděl, kdo ho tam dal ani kdy. Uchoval se a dnes prý visí uvnitř v rámu, jen tak, bez nápisu, protože žádný nápis není potřeba.
Podle místní pověsti se v kapli v den svátku svatého Václava, dvacátého osmého září, shromáždí vždy víc lidí, než by se dalo čekat. Přijdou z vesnic okolo, někteří pěšky, někteří jen tak procházejí kolem a na chvíli se zastaví. Nikdo je k tomu nevyzývá, žádný plakát to neoznámuje. Jdou, protože se to prostě dělá — protože to dělali jejich rodiče a jejich rodiče před nimi.
Kaple svatého Václava ve Velkých Svatoňovicích je místem, kde se malá stavba stává větší než sama sebe. Podle tradice ji postavili lidé, kteří věřili, že některé věci přesahují každodenní dřinu a uhelný prach — a tato víra, skromnější než katedrála, ale pevná jako diabaz pod horami, přetrvala celé století. To je možná ta pravá pověst tohoto místa: že obyčejní lidé dokáží postavit něco, co je přežije.