Pověst: kapucínský klášter v Chrudimi
Podle místní pověsti, jíž chrudimští staříci šeptávali svým vnoučatům při večerním ohni, nebylo vysvěcení kapucínského kostela svatého Josefa dne šestadvacátého července roku 1665 pouhou slavností z vůle biskupovy. Traduje se, že v předvečer onoho dne, když se nad Chrudimí stáhla oblaka a z věže farního kostela zazvonil zvon k nešporám, spatřil vrátný bratr Vavřinec v kapli Božího hrobu světlo, které nezapaloval žádný z bratří.
Šel tam, kam ho nohy nesly, ač se mu kolena třásla. Sestoupil po kamenných schodech dolů, kde byl ve výklenku vyobrazen celý příběh Kristova umučení, a zastavil se v prahu. Pach kadidla, který tam nikdy nepřestával lnout ke starým omítkám, byl v tu noc hustší než jindy, takřka hmatatelný. A světlo — to nebylo od svíček, neboť svíce nesvítily. Bylo to tiché, namodralé záření, jež vycházelo přímo ze zdi tam, kde byl vytesán do kamene obraz Kristova hrobu.
Traduje se, že bratr Vavřinec klesl na kolena a nevstával, dokud světlo nevyhaslo. Ráno pak, když přišli ostatní bratři, nalezli ho sedět na studené dlažbě s rukama sepjatýma a tváří tak klidnou, jakou míval jen v hlubokém spánku. Nic nevysvětlil, jen řekl: Vysvěcení může proběhnout. Místo je přijato.
A opravdu, biskup Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka — který nahradil arcibiskupa z Harrachu, jež postihla nemoc — při slavnostním průvodu kolem kostela zastavil na okamžik beze slova právě před vchodem do kaple Božího hrobu, jako by ho kdosi neviditelný lehce zadržel za rukáv. Pak kráčel dál a nevysvětlil toto zaváhání ani svému sekretáři, ani chrudimským radním, kteří šli za ním.
Staří obyvatelé vyprávějí, že kaple Božího hrobu chránila klášter po celá desetiletí zvláštní přízní. Když císař Josef II. rušil kláštery jako pyl ze stolu, kapucíni v Chrudimi zůstali — a lidé to přičítali ne tak jejich vytrvalosti jako spíše ochraně, která přebývala v dolní kapli, za jejímiž zdmi bylo cosi, čemu se neubránila ani panovníkova vůle.
Ale v roce 1888 se stalo něco, o čem pověst mluví s tíhou. Bratři přiznali, že na opravu kaple nemají peníze, a dali před její vchod postavit oltář Bolestné Panny Marie. Vchod do kaple Božího hrobu byl zazděn. Traduje se, že večer před tím, než zazněly první údery zedníkova kladiva, procházel klášterem zvláštní průvan, ačkoliv byla všechna okna zavřena. Svíce v kostele zhasly jedna po druhé, tiše a bez kouře, jako by je někdo ofoukl jedním dechem. A bratr, který zazděný vchod obílil na závěr, přísahal, že slyšel za čerstvou maltou hlboký, klidný hlas, jenž nemluvil žádným lidským jazykem, a přesto mu bylo jasné, co znamenal: Budu čekat.
Chrudimská kaple Božího hrobu leží od té doby za zdí, a nový oltář stojí před ní jako tichý strážce zapomenutého prahu. Kdo dnes prochází prostorami, jež se staly muzeem barokních soch, může cítit v té části budovy chlad, který nepochází z průvanu ani z kamenných zdí samotných.
Tato pověst říká o chrudimském kapucínském klášteře něco důležitého: že místo bylo přijato do správy mocí starší než biskupský meč a císařský výnos, a že tuto správu nevydalo ani tehdy, když ji lidé ze strachu nebo chudoby zazdili za bílou maltu. Klášter přežil zrušení, komunismus i zapomnění — a pověst v tom vidí ne náhodu, nýbrž věrnost místa svému prvotnímu zasvěcení.