Pověst: Klášter bosých karmelitánek
Traduje se, že v tichých chodbách kláštera na jihozápadním rohu Hradčanského náměstí přebývá přítomnost, které neodolal ani čas ani zkáza. Staří obyvatelé Hradčan vyprávějí, že přítomnost té přítomnosti pocítil každý, kdo kdy kroky zabloudil do polosvitu klášterní kaple, kde vzduch voní kadidlem a kamenem navlhlým staletími modliteb.
Jmenovala se Marie Elekta a přišla do kláštera v době, kdy byl ještě celý svět nasycen pachem třicetileté války. Říká se, že to byla žena neobyčejné vnitřní síly, prioreska, která klášterní sestry vedla pevnou, a přece laskavou rukou. Vstávala před svítáním, když Praha ještě spala pod příkrovem mlhy stoupající od Vltavy, a klečela v kapli tak dlouho, až ji ranní světlo zlatou nití obtékalo okny a tkalo z jejího mlčení viditelnou látku modlitby. Sestry prý říkaly, že v její přítomnosti se samy tiše uklidňovaly jako rozbouřená voda, do níž někdo hodil hladký kámen.
Když Marie Elekta zemřela, nastalo v klášteře ticho jiného druhu. Ne ono hluboké, spokojené ticho kontemplativního řádu, nýbrž ticho tázání. Podle místní pověsti si sestry poprvé všimly záhady v den, kdy otevřely rakev při přenesení ostatků. Tělo prioressy leželo, jako by právě usnula. Rysy tváře zůstaly klidné, ruce sepjaté, a vzduch kolem neobtěžkala vůně rozkladu, nýbrž cosi jemného, co sestry nedovedly pojmenovat — snad vůně staré hnědé hlíny a čerstvě seřezaných lučních bylin zároveň.
Zpráva se šířila šeptem, z cely do cely, přes klášterní zahradu až za kamenné hradby do praských uliček. Přicházeli zvědavci i zbožní poutníci. Přicházeli lékaři, kteří přikládali ruce a odcházeli se svraštělým čelem, aniž by cokoliv vysvětlili. Přicházeli filosofové a teologové s hustými svazky latinských pojednání, ale knihy jim v klíně zůstávaly zavřené. Přítomnost mumifikovaného těla ctihodné prioressy uchvacovala a mlčela, jako by si sama střežila tajemství, které nepatřilo slovům.
Staří obyvatelé vyprávějí, že ani tehdy, když si klášter přivlastnila komunistická moc a barokní chodby se proměnily v luxusní pokoje pro prominenty, nenašel se nikdo, kdo by se k ostatkům přiblížil bez nepříjemného pocitu v hrudi. Hotelový personál prý v určitém křídle kláštera cítil chlad, který nešel vytopit. Někteří zaměstnanci žádali přeložení. Jeden starý číšník prý svým vnoučatům ještě v devadesátých letech vyprávěl, jak se v roce 1963, když se v přestavěném klášteře sešla ona komunistická komise nesoucí jméno po barnabitech, světla v jinak prázdném křídle opakovaně rozsvěcovala sama od sebe a za dveřmi bylo slyšet tiché, rytmické kroky, jako by někdo šel a šel a nikdy nedošel.
Vědci, kteří ostatky Marie Elekty podrobili vědeckému zkoumání, neodsoudili pověst k záhrobí. Výsledky přidaly k celé záležitosti vrstvu tichého, odborného údivu, která nepotvrdila zázrak a zároveň jej nevyloučila. Tělo prostě bylo, jak bylo — a to samo o sobě přesahovalo obvyklé hranice věcí vysvětlitelných.
Legenda o Marie Elektě říká o tomto místě víc než jakýkoli průvodce. Říká, že Hradčany jsou dlažba, pod níž leží vrstvy jiných světů, a klášter na jejich náměstí je prahem, u nějž se modlitba a záhada dívají do oken jedna druhé. Říká, že věrnost, s níž se žije, může přetrvat i tělo, které ji neslo. A říká, tiše a bez okras, že v některých místech čas teče pomaleji — anebo vůbec netece.