Pověst: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Brantice)

Traduje se, že branticko-farní kostel Nanebevzetí Panny Marie svou zvláštní mocí přitahoval poutníky dávno předtím, než si kdokoli zapsal první slovo o jeho zdích. Staří obyvatelé Brantice vyprávějí, že právě polychromová Pieta ukrytá v chrámovém soumraku není jen dílem neznámého sochaře, nýbrž předmět spjatý s příběhem, jenž se šeptem dědí z pokolení na pokolení.

Podle místní pověsti přinesl do Brantice sochu Piety vandrovní tesař někdy na prahu šestnáctého věku, v době, kdy kraj svíral neúroda a mor. Muž, vysoký a mlčenlivý, dorazil z jihu po horské cestě zaváté prvním říjnovým sněhem. Nesl sochu zahalenou do hrubé pytloviny, přivázanou k zádům jako kříž. V hospodě se odmítl napít, jen požádal o nocleh a ráno se vydal přímo ke kostelní bráně.

Farář, který mu vyšel naproti, prý celou noc nespal, protože jej v snách navštívila záře podobná té, jaká barví oblohu při zlatonosném západu slunce za hřebenem Jeseníků. Tesař sochu postavil na zem, rozevřel pytlovinu a odešel beze slova. Zůstala stát na dlažbě před oltářem, obarvená do nebeské modři a hluboké červeně, Panna Marie s mrtvým Synem v náručí, s obličejem tak věrným lidskému zármutku, až farář uchopil zvon a třasl jím, dokud se celá ves nesběhla.

Co tehdy stalo dál, stařenky z Brantice líčí s rozdílnými podrobnostmi, avšak v jednom se shodují: od té chvíle, kdykoli v kraji propukla nemoc nebo přišla povodeň a hospodáři ztráceli dobytek, přicházeli lidé k Pietě a na kamenné dlažbě nechávali hořet svíce až do úsvitu. A ráno voda opadla, nebo horečka ustoupila, nebo se ztracená kráva vrátila sama od lesa.

Zvláštní pověst se váže také ke kostelní věži. Hranolový spodek věže přechází ve výšce střechy do osmiboké, a místní říkají, že tento přechod ze čtverce do osmiúhelníku není dílem náhody ani prostou ozdobou. Osmička je číslem věčnosti, číslem nového stvoření, jak věděli stavitelé v renesanci dobře. Když roku 1593 řemeslníci sgrafitem vyryli do věžní fasády drobné listové vzory zvané psaníčka, prý jeden z nich – starý kamenník z Opavy – trval na tom, že věž musí zakončit osmistranný buben, protože jinak prý duch místa nebude spokojen.

Staří obyvatelé vyprávějí, že právě onen osmistranný vrchol věže za bouřkových nocí lehce svítí. Nikoli jako plamen, spíše jako ten způsob, jímž svítí sníh za soumraku – mlhavou, klidnou září, jež prý chrání ves před bleskem. Záznamy o tomto úkazu nikomu nepochopitelně chyběly v obecní kronice, ale pamětníci trvají na svém.

Uvnitř kostela, v dřevěné grotě, je vyřezáno jedenáct výjevů. Přesný jejich výběr nikdy nikdo uspokojivě nevysvětlil – ne dvanáct, jako apoštolů, ne čtrnáct, jako zastavení křížové cesty, ale právě jedenáct. Pověst praví, že dvanáctý výjev záměrně chybí, neboť je vyhrazen tomu, co se teprve stane. Místo pro něj prý tesař nechal volné jako slib, nebo jako varování.

Brantický kostel je tak místem, kde kámen, dřevo a barva mluví jazykem starším než slova v matrikách. Pověst z něj dělá strážce krajiny, nikoliv pouhé stavení pro bohoslužby. A Pieta, ta mlčenlivá socha v loňském soumraku, stojí na svém místě jako živý závazek – připomínka, že místa nesou paměť hlubší, než si troufáme zapsat.