Pověst: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Kytín)

Podle místní pověsti sahá původ vesnice Kytín až k jednomu z těch tichých zázraků, o nichž se šeptá od pokolení k pokolení a jejichž stopy lze dodnes vysledovat v krajině kolem starého kostela na návsi.

Traduje se, že kdysi dávno, v dobách, kdy středočeské lesy ještě neznaly hranice panství, sídlila na nedaleké tvrzi urozená paní Korutanská. Byl to rod hrdý, ale Bůh ho navštívil těžkou zkouškou — její malý synek se narodil slepý. Chlapec nevídal ani zlatavé odlesky slunce na vodní hladině rybníka, ani zelená pole ovocných sadů, ani matčin obličej, když se nad jeho kolébkou sklonila. Slyšel pouze hlas světa — šumění větru ve větvích, zpěv ptáků, vzdálené zvony — ale to nejkrásnější, co svět nabízel, mu zůstávalo skryto za neproniknutelnou tmou.

Paní Korutanská se nevzdávala. Procházela lesními stezkami, modlila se na každém rozcestí, prosila Pannu Marii s naléhavostí, jakou dovede zrodit jen mateřské srdce. A tehdy — jak říkají staří obyvatelé Kytína — ji přivedl Boží záměr k místu, kde z hlíny vyvěrá chladný pramen a živí mníšecký potok. Voda tam prýštila s tichostí, jež připomínala modlitbu, a vzduch kolem voněl mechem a vlhkou zemí. Paní Korutanská to místo poznala. Cítila, že zde dlí něco, co přesahuje lidské chápání.

Nechala nad pramenem vystavět prostou kapli zasvěcenou Panně Marii. Kamenné zdi byly tenké, střecha nízká, ale uvnitř plál věčný plamen a na skromném oltáři spočíval obraz Matky Boží s Ježíškem na rukou. Každý den sem paní Korutanská přiváděla svého syna. Chlapec klekal na studená kamenná dlaždice, ruce sepjaté v klíně, a modlil se tiše, bez nářku, s důvěrou, jaká je dána snad jen dětem a světcům.

A pak přišel ten den, o němž se v Kytíně vypráví dodnes.

Bylo to na jaře, kdy vzduch vibroval bzukotem prvních včel a zahrady se halily do bílého a růžového květu. Chlapec se pomodlil, jak měl ve zvyku, poté se naklonil nad pramen a nabral do dlaní ledově čistou vodu. Potřel si oči — a náhle se v jeho hruď zlila záplava světla, jakou dosud nikdy neznal. Nejprve rozmazaná, pak stále ostřejší, až konečně jasná a ostrá jako první ranní paprsek.

První, co uviděl, bylo rozkvetlé kytí — větvičky a svazky jara přinášené poutníky a pověšené na dřevěné zábradlí kaple. Barevné, křehké, voňavé a bující životem. Chlapec se rozbrečel, ale byl to pláč radosti, který se mísil se smíchem a s voláním matčina jména.

Paní Korutanská padla na kolena a děkovala. Jako vděčnost za zázrak a jako trvalý dar tomuto požehnanému místu nechala v okolí pramene vybudovat osadu. A protože první slovo, které z chlapcových úst zaznělo jako popis spatřeného světa, bylo „kytí", dostala tato osada jméno Kytín.

Kaple časem vyrostla ve větší kostel, gotické klenby se proměnily v barokní průčelí, přibyla věž, varhany i zvony. Ale studánka za kostelem zůstala. Lidé k ní chodili s nemocnýma očima po celá staletí — v procesích přicházeli poutníci, kteří věřili v léčivou moc vody stejně jako ta dávná paní Korutanská. A chodí dodnes.

Tato pověst říká o Kytínu víc než jen pohádkový příběh. Říká, že místo vzniklo z lásky a z víry v možnost uzdravení, a že voda, která tu pramení, nese v sobě památku na první pohled — na ten jedinečný okamžik, kdy se temnota proměnila ve světlo.