Pověst: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mohelnici nad Jizerou
Traduje se, že zvony kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mohelnici nad Jizerou nikdy nebyly pouhým kusem kovu. Staří obyvatelé vesnice říkají, že zvony mají duši, a kdo ji jednou zaslechne, ten ji nezapomene do smrti.
Za temných let druhé světové války, kdy němečtí vojáci jezdili krajem a odváželi zvony z věží do hutí, aby z nich odlévali děla a granáty, přišel i do Mohelnice rozkaz. Čtyři zvony, staré a proslavené, měly být sneseny a odvezeny. Zvon z roku 1732 s latinským chvalozpěvem, zvon svaté Barbory z roku 1751 a přelitý zvon z roku 1835, nesoucí na sobě jméno dvorního zvonařského mistra Karla Bellmana, i ten nejstarší, na němž se ještě čte německý nápis mistru Johannesovi. Všechny čtyři.
Bylo to v zimě, kdy mrazy svíraly jizerské údolí a sníh ležel vysoko na střeše románské apsidy. Farář, starý muž se zhrblenými zády a rukama ztuhlýma od chladu, klečel celou noc na kamenné podlaze presbytáře a modlil se. Ráno vstal s jasnou myslí a přišel za několika muži z vesnice. Neřekl jim nic o rozkazu. Jen je požádal, zda by mu pomohli s jednou těžkou prací.
V noci, za úplňku, který osvětloval zledovatělou cestu kolem hřbitovní ohradní zdi, snesli muži jeden zvon ze zvonice. Byl těžký jako osud, říkává se, a přesto jako by se sám přiklonil do jejich rukou, když ho pomalu spouštěli trámovím. Zanesli ho daleko od kostela, do sýpky u jednoho statku, a zakryli ho senem a obilím. Pak se vrátili a čekali.
Němci přišli druhý den před polednem. Přepočítali zvony ve věži, prohlédli zvonici, prohledali sakristii. Třikrát přepočítali. Farář stál u vchodu s poklidnou tváří a mlčel. Jeden z vojáků, jak praví pověst, se zastavil u malého čtyřlistého okénka na jihozápadní straně kostela, toho jediného, které přežilo všechny přestavby a rekonstrukce, a chvíli se díval ven na hřbitov. Pak otočil hlavu k faráři a zeptal se, kolik zvonů tu visí. Farář odpověděl: tři. Voják se ještě jednou podíval na okénko, jako by skrze ně viděl něco, co ostatní nevidí, a pak kývl a odešel.
Mluví se o tom, že přesně v tu chvíli, kdy vojákův pohled ulpěl na čtyřlistém okénku, zazpíval na hřbitovní zdi starý havran. Jednou, hlasitě, jak havrané nezpívají. A voják se zarazil, jakoby ho ten zvuk odvedl od jeho myšlenek. Jestli to byl skutečný havran, nebo něco jiného, to nikdo nedokáže říci.
Tři zvony zůstaly ve věži. Jeden přečkal válku zakopán v seně, v tichu statku, daleko od kostela. Když se v roce 1945 vrátil zpátky na své místo a prvně zazněl znovu spolu s ostatními, lidé říkají, že ho bylo slyšet až do Mnichova Hradiště. Někteří v ten den plakali, aniž by věděli proč.
Kostel v Mohelnici nad Jizerou je místem, kde se kámen pamatuje. Jeho románské zdivo z hruboskalského pískovce, vrstvené do přesných řad tak, jak to uměli jen stavitelé dvanáctého věku, neslo a nese v sobě čas jako letokruhy stromu. Pověst o skrytém zvonu říká, že i to, co zdánlivě mlčí, může promlouvat — a že věrnost místu a jeho tajemství může být silnější než strach. Mohelnice je vesnicí, která si uchránila svůj hlas, a kostelní zvony dosud připomínají, za jakých okolností se to podařilo.