Pověst: Kostel Narození Panny Marie v Doksanech
Podle místní pověsti, která se v Doksanech šeptá od nepaměti, nespal klášter nikdy tak klidně jako v noci, kdy ho střežila sama zakladatelka.
Gertruda Babenberská, manželka knížete Vladislava II., přijela poprvé do doksanského kraje za podvečerního světla pozdního léta. Koně táhli po rozměklé cestě podél Ohře a vzduch vonět mokrou hlínou a lipovým listím. Říká se, že právě tehdy — dříve než stačila spatřit přívoz přes řeku — zastavila průvod a prohlásila, že toto místo již zná. Jako by ho viděla ve snu. Jako by ji sem volal hlas, který neslyšela ušima, ale hrudníkem.
Klášter postavila a naplnila jej sestrami premonstrátek. Sama prý v jeho zdech trávila hodiny o samotě, zvláště v kryptě, která leží hluboko pod zemí jako tichá paměť celé stavby. Krypta tehdy ještě voněla čerstvým kamenem, a Gertruda mezi řadami románských sloupků klečela tak dlouho, až se jí otiskla dlažba do kolen. Každý z těch sloupků byl jiný — jeden válcový jako dřík starého stromu, jiný hranatý, další zdvojený jakoby pro větší pevnost — a ona prý říkala, že jsou to tváře. Tváře všech, za které se modlí.
Když zemřela, pochovali ji právě tam, mezi sloupky, v chladné zemi pod klenbami z kamenných pásů. Traduje se, že pohřeb trval nezvykle dlouho, protože sestry nechtěly odejít. Stály mlčky a každá si pro sebe opakovala jméno, které si matka zakladatelka vzala s sebou do ticha.
Staří obyvatelé doksanského kraje vyprávějí, že od té doby se v kryptě za bezměsíčných nocí občas rozsvěcí slabé světlo. Není to světlo svíce ani louče — je příliš pravidelné, příliš klidné. Prý ho vídali řeholnice, když sestupovaly po schodišti v tloušťce zdi na noční modlitbu, a místo aby se lekly, cítily se najednou méně samy. Jedna ze starých kronik kláštera — dávno ztracená, ale ústně předávaná — měla zaznamenat svědectví sestry, která kryptu v takovou noc obcházela a slyšela, jak se kameny pod jejíma nohama lehounce zahřívají. Jako by pod nimi bil pulz.
Pověst dostala ještě jeden příběh za doby, kdy v klášteře vyrůstala malá Anežka z rodu Přemyslovců. Dívka prý jako dítě chodila do krypty sama, bez doprovodu, a sestry ji vždy nenalezly ztracenou ani vyděšenou, ale sedící klidně u jednoho ze schodů a hledící do tmy před sebou. Když se jí ptaly, co tam dělá, odpověděla vždy stejně: poslouchám. Co poslouchá? Nevysvětlila. Jen ukázala rukou dolů, do kamene, do země.
Pozdější staletí přinesla kryptě nové omítky, nové slavnosti i nové zapomínání. Barokní přestavba zvedla kostel výš k nebi — přibyly kupole, věže, zlacené oltáře, fresky s výjevy ze Starého zákona. Ale krypta zůstala. Zůstaly sloupky s unikátně vytesanými hlavicemi. Zůstala studená dlažba, kde klečela Gertruda. A zůstalo i ono světlo, o němž mluví místní podnes — zvláště na přelomu léta a podzimu, když se Ohře začíná zahalovat do mlhy a kraj ztichne tak, jak ztichne jen v krajích s dlouhou pamětí.
Doksanská pověst říká, že místa, do nichž byl pohřben velký záměr, nejsou nikdy zcela mrtvá. Krypta pod kostelem v Doksanech je jedním z takových míst — neslouží jen pohřbívání, ale připomínání. Gertruda Babenberská v ní nezůstala jako tělo, ale jako ticho, které přichází k těm, kdo sestoupí dost hluboko a naslouchají dost dlouho.