Pověst: Kostel Narození Panny Marie (Velké Bílovice)

Podle místní pověsti, která se v obci Velké Bílovice traduje po celé generace, není točité schodiště v severní kapli kostela Narození Panny Marie pouhým stavebním výtvorem z osmnáctého věku. Staří vinohradníci, kteří za soumraku chodívali kolem návrší Tabačov, přísahali, že z kamenného schodiště vychází za určitých nocí slabý svit, jako by někdo v útrobách kaple nesl svíci a stoupal po spirále nahoru, aniž by kdy dosáhl vrcholu.

Říká se, že původní českobratrský chrám, který na tomto místě stával od roku 1564 a který vystavěl Jan mladší ze Žerotína, byl zbořen ne bez odporu. Poslední správce sboru, stařec s hustým šedivým vousem, jehož jméno se v zápisech nedochovalo, odmítl opustit modlitebnu jako poslední. Když mu přišli oznámit, že bude nahrazena novým katolickým kostelem Lichtenštejnů, neřekl ani slovo. Prý se jen obrátil tváří ke zdi, sepjal ruce a zůstal tak stát, dokud ho nenechali samotného. Druhého rána byl chrám prázdný. Starcovy stopy vedly do středu lodi a tam — zmizely. Nikdo nevěděl, kudy odešel.

Traduje se, že když stavitelé Josefa Václava z Lichtenštejna v letech 1764 a 1765 budovali nový chrám, jeden z tesařů pracujících na severní kapli narazil pod základy na kamenný práh starší, mnohem starší než jakýkoliv jiný kámen v okolí. Mistru zednickému prý řekl, že prahem vede úzká chodba mířící do nitra návrší. Mistr ho umlčel a práh přezděl. Ale jak vyprávějí staří lidé, právě nad tím místem dal architekt vystavět točité schodiště — jako by cítil, že spirála je zde přirozená, že kameny samy chtějí stoupat v kruhu.

Rok 1879 přinesl ke kostelu slavnost. Do báně věže byla uložena pamětní listina, podepsaná všemi přítomnými, a nad Bílovicemi se rozléhal hlahol zvonů. Ale jen deset let poté, v roce 1889, se ve zdivu najednou objevily hluboké trhliny. Pukliny probíhaly zdí jako by je někdo nakreslil záměrně — rovně, klidně, bez příčiny. Statici mlčeli, farář se modlil. Staří sedláci si šeptali, že to stará modlitebna mluví z hloubky, že půda pod Tabačovem pamatuje víc, než je zdrávo.

Dvě léta trvaly opravy. A sotva byl kostel znovu otevřen, přestal strašit. Točité schodiště bylo tiché. Svit za nocí nezářil. Jako by cokoli, co sídlilo v základech, dostalo, co chtělo — pozornost, klid, úctu.

Nejstarší pamětnice, babička jednoho z bílovických vinařů, vyprávěla ještě v padesátých letech, že schodiště smí projít každý, ale nikdo by se po něm neměl otočit a dívat dolů, dokud nedosáhne vrcholu. Kdo se ohlédne uprostřed spirály, uzří prý na chvíli chrám, jaký byl, a ne jaký je — s dřevěnými lavicemi bez ozdob, s holými bílými stěnami a s mužem stojícím u protější zdi, jenž se neohlédne zpět.

Zda je tato příhoda pravdivá, nikdo neví. Kostel byl těžce poškozen dělostřelbou v dubnu 1945 a obnoven byl znovu lidskýma rukama a lidskou vírou. Točité schodiště však stojí dodnes, tiché a kamenné, obklopené vůní vosku a starého dřeva.

Pověst o kostele na Tabačově vypráví o místě, kde se střetávají časy — českobratrský a katolický, válečný a mírový, lidský a neuchopitelný. Říká, že každý chrám nese v sobě ozvěnu všech, kdo se v něm modlili před námi. A schodiště stoupající v kruhu bez konce je připomínkou, že některé věci se nevyřeší, jen obtočí — a jdou dál.