Pověst: Kostel Navštívení Panny Marie (Slatina nad Úpou)
Podle místní pověsti přišel jednoho časného rána roku 1464 do spáleniště, kde kdysi stával boušínský kostel, zchvácený muž. Byl to Jan Litobořský z Chlumu, pán na blízkém statku, a na tváři mu seděla taková únava a taková bolest, jakou nezanechá ani nejdelší cesta, nýbrž jen léta bezmocného žalu. Šel sem sám, bez čeledi, bez koně. Chtěl se pomodlit na místě, kde ještě zůstával ve vzduchu pach starého uhlí a kde tráva zarůstala to, co po válce zbylo z Božího domu.
Měl dceru. Dívku s tmavýma očima, která se od narození nedokázala ani ozval, ani neslyšela žádný lidský hlas, žádný zpěv ptáků, žádné zvonění z vesnic za kopcem. Žila ve světě hlubokého ticha, a otec s ní žil taky, každý svým způsobem. Lékaři po celém kraji jen kroutili hlavou. Zázrak, říkali ti zbožnější, by musel přijít sám od sebe, bez jejich přičinění.
Traduje se, že té noci, co Jan Litobořský přišel na boušínské spáleniště, zdála se mu jeho dcera Markéta. Stála uprostřed rozkvětlé louky a smála se. A on ve snu slyšel její smích tak jasně a ostře, jako by zvonily zvony. Probudil se s mokrýma tvářemi a s jistotou v hrudi, které se nedá popsat jinak než slovem víra.
Ráno vstal a šel ke spálené zemi tam, kde prý oltář stával. Kleknul si do rosy a tiše prosil. Staří obyvatelé Boušína vyprávějí, že toho rána přiběhla Markéta za ním samotná — bez doprovodu, přes kopec, rovnou z panského dvora, jako by ji někdo vedl. Zastavila se za jeho zády a on se otočil. Dívala se na něj velkýma, překvapenýma očima. A pak otevřela ústa a vyslovila jediné slovo, které slyšel poprvé v životě z jejích rtů: tatínku.
Jan Litobořský dal kostel znovu vystavět. Pracovalo se pilně, kámen po kameni, a říká se, že každý tesař a každý zedník přišel dobrovolně a odmítl vzít mzdu, protože věděl, na čem pracuje. Kostel byl zasvěcen Panně Marii Navštívené, neboť právě o svátku Navštívení Panny Marie — kdy Maria navštívila svou příbuznou Alžbětu — se prý uzdravení dítěte přihodilo.
Pod kopcem, kde vyvěral pramenem čistý potůček, začali poutníci brzy zanechávat obětiny a modlit se. Věřilo se, že voda z tohoto místa léčí. Ve druhé polovině osmnáctého století nechali zbožní dárci nad pramenem postavit kapličku Panny Marie se studánkou, aby bylo místo zázraku označeno a chráněno. Staré ženy z vesnice přicházely s nemocnými dětmi, namáčely jim čelo a šeptaly prosbu, která se dědila z matky na dceru. Poutní slavnosti přivábily rok co rok davy z celého kraje i zpoza hor.
Jméno Markéty Litobořské se v kronikách výslovně nezachytilo, přesto přežívá ve vyprávění, které se točí okolo boušínského kostela jako mlha kolem věže za podzimních jiter. Nikdo dnes nedokáže říct, kde přesně se zázrak stal, zda na spáleništi, zda u pramene, zda v otcově snu. Možná na všech třech místech najednou.
Boušínský kostel je místem, kde se ticho nepovažuje za ztrátu, nýbrž za práh. Pověst o hluchoněmé dívce připomíná, že ze spáleniště a z mlčení může vyrůst hlas, a z bolestné trpělivosti otce nový chrám. Taková místa si lidé pamatují — ne proto, že jsou krásná, ale proto, že jsou pravdivá svým způsobem, hlubším než písemný doklad.