Pověst: Kostel Navštívení Panny Marie v Zašové

Podle místní pověsti přišlo to zjevení v době, kdy nad Valašskem ležela tíha válečných let a mor kosil lidi bez milosti. Byl to rok, kdy se staří pastýři báli vypravit stáda na Vsacké hole, kdy ženy s pláčem skrývaly zásoby obilí do sklepů a kdy se děti rodily do světa plného strachu. Právě tehdy, vyprávějí pamětníci z Zašové, spatřila jakási žena ze vsi světlo vycházející z dřevěného kostelíka zasvěceného svaté Anně.

Traduje se, že ta žena šla za soumraku nanosit vodu ze studny a zahlédla skrze prasklé desky kostelní stěny záři, jakou nevrhá žádná svíčka ani louč. Zastavila se, zkřížila ruce na prsou a tiše vstoupila dovnitř. Nad oltářem visel starý obraz Panny Marie, takový, jaký se tehdy vídal po celé Moravě — tmavý, dávno olejovou fermeží pokrytý, s tváří téměř neznatelnou pod nánosem věků. A přece ten obraz zářil. Světlo z něj nevycházelo jako oheň, ale jako měsíc za mlhavou nocí — klidně, rovnoměrně, bez třesku a dymu.

Žena se prý vrátila domů a ráno o tom nevyprávěla nikomu, poněvadž se bála, že ji budou pokládat za přelétavou hlavu. Ale za týden přinesla k obrazu první dar — voskovou figurku nohy, protože její syn, který byl po pádu z vozu chromý, začal náhle bez bolestí chodit. Říkalo se, že právě tehdy začaly v Zašové přibývat votivní dary: stříbrná srdce, dřevěné berle, plátky vosku vytvarované do podoby lidských údů. Lidé z celého okolí, z Meziříčí i z kopců nad Vsetínem, brali si ranec a vydávali se pěšky do Zašové, protože jim přišly zprávy, že Panna Maria Zašovská slyší prosby těch, kteří přicházejí s čistým srdcem a bez lsti.

Staří obyvatelé vyprávějí, že dřevěný kostelík brzy nestačil. V létě se poutníci tísnili u dveří a čekali venku ve vedru, někteří od svítání, jiní celou noc před svátkem. Kněží nestačili zpovídat, zvony nevyzvánějely dost silně, aby se doslech dostal přes vrchy do sousedních obcí. A tehdy prý sám Karel Jindřich ze Žerotína, pán Zašové, přišel k obrazu a vstal z kolen s pevným rozhodnutím. Traduje se, že ten šlechtický muž, jehož rod nesl na erbu orlici v modrém poli, snil tu noc o nové zděné stavbě, světlé a prostorné, která by pojmula všechny poutníky a dala Panně Marii příbytek důstojný jejích zázraků.

Základní kámen nového kostela byl položen čtrnáctého srpna roku čtrnáct set. Jenže Karel Jindřich se dokončení nedočkal — zemřel v únoru roku šestnáct set šestnáct, jako by i jeho život byl jen darem, který si Panna Maria vzala zpět, jakmile vykonal svůj úkol. Lid si to vykládal po svém: velcí páni jsou jen nástroji v rukou Nebeské Paní a ona si vybírá, kdo pro ni bude stavět a kdo pro ni bude skládat kosti do zašovské hlíny.

Když byl obraz slavnostně přenesen z dřevěné kaple do nového kostela v červenci roku pětadvacítého, vypravuje se, že procesí zastavilo uprostřed cesty a kněz ho nemohl pohnout dál, protože koně se vzpínali a lidé cítili podivné teplo vycházející ze zahalené truhly s obrazem. Teprve po modlitbě se průvod znovu pohnul a dorazil ke kostelním dveřím za hlasitého zpěvu.

Zašovský kostel je místem, kde se věřící paměť propojuje s kamenem a vápnem. Pověst o milostném obraze říká, že tato část Valašska byla vybrána — ne náhodou, ale vůlí, která přesahuje lidské počítání. Sem se chodilo pro naději v dobách, kdy jiná pomoc nebyla, a zdejší světlo, ať už bylo skutečné nebo vyvěralo ze zbožné touhy, nikdy docela nezhaslo.