Pověst: Kostel Nejsvětější Trojice (Verneřice)

Podle místní pověsti stávalo na temeni kopce, jemuž Němci říkali Gottesberg a Češi Boží hora, od nepaměti místo, kde se člověk cítil blíže nebesům než zemi. Staří obyvatelé Verneřic vyprávěli, že dávno před příchodem křesťanství bylo právě toto vyvýšené místo posvátné pohanům z celého okolí. Přicházeli sem za úsvitu, aby přinášeli oběti na kamenném oltáři, jehož základy prý sahaly hluboko do skalního podloží kopce. Věřili, že hora má vlastní vůli a vlastní paměť – že si pamatuje každého, kdo k ní vystoupí s čistým srdcem, a každého, kdo ji zneváží.

Traduje se, že v době, kdy křesťanská víra pozvolna zaplavovala kraje u Labe a Ploučnice, přišel na Boží horu starý poustevník. Byl to muž, o jehož původu nikdo nic nevěděl, ale všichni si všimli jedné věci – kamkoliv přišel, tam vyvěral pramen. Když se usadil pod kopcem a začal kamenný oltář překrývat novými kameny, tentokrát uspořádanými do kříže, vyhrkla ze skály u jeho nohou studená, průzračná voda. Lidé z Verneřic a okolních vsí přicházeli opatrně, napřed ze zvědavosti, potom s nemocnými dětmi a churavými starci. Říkalo se, že voda z pramene zastavila horečku malé Anny, dcery kováře ze Skalice, a že slepý tkadlec z Fojtovic po trojím omytí očí spatřil obrys stromů na obzoru.

Poustevník na hoře dlouho nepobyl. Jednou ráno prostě nebyl, jako by se rozplynul v ranní mlze stoupající od Labe. Ale pramen zůstal. A kamenný základ zůstal. A lidé přicházeli dál, protože místo si je přitahovalo silou, které se nedalo odolat.

Staří obyvatelé vyprávěli, že to právě tato stará přitažlivost místa vedla verneřického rodáka Jindřicha Heina, který se stal oltářníkem u svatého Víta v Praze, k tomu, aby odkázal svůj majetek na stavbu kaple. Nezaložil ji na prázdném místě – cítil, říkávali starousedlíci, že hora si kapli žádá sama. Jako by pohanský kámen hluboko v zemi čekal po staletích na chvíli, kdy bude znovu přikryt stavbou, znovu zasvěcen, znovu spojen s nebem. Jen tentokrát jinak, trojiční tváří jednoho Boha.

Když byla kaple v roce 1733 vysvěcena na svátek Nejsvětější Trojice a první procesí stoupalo po úbočí kopce, starší ženy si prý šeptem vyměňovaly pozorování: pramen u svahu téhož rána vydal více vody než obvykle, jako by hora dávala souhlas. V následujících letech přicházely tisíce poutníků – roku 1741 jich bylo přes deset tisíc – a každý se zastavoval u pramene dříve, než vstoupil do kostela. Voda se nabírala do hliněných džbánků, odnášela domů, přikládala na bolavá místa. Nikdo nedokázal říct, zda skutečně léčila, ale všichni věděli, že z hory odcházeli lehčí, než na ni vstoupili.

Po vysídlení německy mluvícího obyvatelstva po válce kostel zpustl. Křížová cesta zarostla, ochoz se rozpadl, pramen se ztratil v nánosech listí a zapomnění. Šestnáctého ledna roku 1975 se hora otřásla výbuchem a kostel se sřítil do sebe. Ti, kdo to viděli, říkali, že kopec toho dne vypadal holý a zarmoucený, jako tvář starce, jemuž zemřelo to nejdražší.

Boží hora nad Verneřicemi je místem, kde se vrstvily věky jedna na druhé jako kameny oltáře – pohanský, pak křesťanský, pak tichý. Pověst o pradávném prameni a kamenné paměti hory říká, že některá místa jsou posvátná sama o sobě, ještě dříve, než jim člověk dá jméno. A že i když stavba padne, hora si to jméno pamatuje.