Pověst: Kostel Panny Marie Bolestné (Přední Ptákovice)
Traduje se, že v létě roku 1718 přišla na Strakonice povodeň, jakou pamětníci nepamatovali. Řeka Otava se vzdula přes noc, její kalné vody pohltily mosty, zahrady i sklepy a v divokém proudu mizelo vše, co nestačili lidé zachránit. Na starém strakonickém mostě stávala od nepaměti socha Panny Marie — kamenná, trochu sešlá, ale tváří vždy mírná a obrácená k procházejícím. Právě tuto sochu si voda vybrala za svou kořist. Proud ji snesl z podstavce a odnesl ji za město, daleko od kostelních zdí, daleko od lidských modliteb.
Starý rolník Václav — tak mu alespoň říkají v těch nejstarších vyprávěních — vyšel po opadnutí vod na svá pole zkontrolovat škody. Tráva ležela zplihle přimáčknutá k zemi, v brázdách se lesknuly kaluže a vzduch vonět bahnem i zkvasem rozložených rostlin. A tu, na okraji svého pole, v zahnědlých zbytcích povodňového nánosu, spatřil Václav bílou tvář. Socha Panny Marie ležela na boku, hladce omytá povodňovou vodou, jako by ji řeka přinesla záměrně, jako by ji tu někdo položil s péčí, nikoliv s lhostejností živlu.
Václav se pokřižoval. Pak se sklonil, opatrně sochu zvedl a pohodlně ji opřel o strom při kraji pole. Nevěděl, co si myslet. Taková věc se nestává. Povodeň bere, nebere zpátky — a přesto tu stála Panna Maria Podsrpenská, tváří ke slunci, s rukama sepjatýma k modlitbě.
Té noci se Václavovi zdálo, a staří lidé tento sen přidávají ke každému vyprávění jako jeho nejdůležitější část, že mu Panna Maria řekla jediné slovo: Zůstaň. Ráno zbudoval prostý dřevěný přístřešek, aby ji ochránil před deštěm. Postavil pod ním lavici a sám si tam klekl jako první. Nevěděl tehdy, že klečí na místě, kde za dvě generace bude stát kostel.
Zpráva se šířila pomalu, jak se v tom kraji zprávy šíří — po mezích, přes ploty, od selky k selce. Lidé z Předních Ptákovic přicházeli nejdříve, pak z Modlešovic a Hajské a nakonec z celého strakonického okolí. Přicházeli s bolestí, kterou nikde jinde složit nemohli — s nemocnými dětmi v náručí, s uhořelými stodolami v srdci, s tichým žalem vdov a s otázkami, na něž nikdo neodpovídal. A traduje se, že mnohokrát odcházeli s pocitem, který nedokázali pojmenovat jinak než jako ulehčení.
Časem přestřešek nestačil. Přibyla kaple, pak větší kaple, až nakonec dal velký pán — hrabě z Althannu, velikopřevor maltézského řádu — postavit pravý barokní chrám s ambitem a věžemi. Socha byla na hlavní oltář slavnostně uložena v záři září roku 1774 a ten den se celý Podsrp voněl kadidlem a lipovým listím z nově vysazené aleje.
Staří obyvatelé Strakonic a přilehlých vesnic dodnes říkají, že v těch dvou mohutných lípách, jež přežily z původní aleje a stojí dodnes při silnici ke Vodňanům, je uložena paměť všech proseb, které zde zazněly. Kdo si pod nimi postoje chvíli v tichu, prý cítí, jak listí šumí i bez větru.
A zbožné zvolání „Panno Maria Podsrpenská!" — které se dostalo až na filmová plátna díky faráři Otíkovi ze Trošků filmů a rozesmálo celé Čechy — nese v sobě ve skutečnosti hlubokou vrstvu staré selské úcty. To, co vypadá jako vtip, je v jádru autentická modlitba, stará tři sta let.
Tato pověst říká, že posvátná místa se nestaví — ona se nalézají. Říká, že voda, která bere, může také přinést. A říká, že víra nestojí na kamenných základech, ale na tichém úžasu starého rolníka, který se za chladného rána po povodni zastavil, pohlédl na tvář z kamene a pochopil, že něco většího než náhoda ho právě přivedlo domů.