Pověst: Kostel Panny Marie Pomocné (Zlaté Hory)

Traduje se, že v létě roku 1647, kdy dým ze spálených vesnic stoupal nad jesenickými hřebeny a řinkot zbraní se nesl po lesních stezkách, svírala strach srdce všech, kdo žili v tehdy německém Zuckmantlu a jeho okolí. Švédská vojska se blížila a lidé prchali, kam nohy stačily.

Mezi uprchlíky se nacházela i Anna Tannheiserová, žena v požehnaném stavu, jejíž čas se krátil víc, než si přála. Neměla příbuzných, k nimž by se mohla uchýlit, neměla kočár ani koně. Vzala jen to nejnutnější a vydala se do kopců nad městem, na svah hory, které zdejší lidé říkali Boží Dar. Lesní stezka pod jejíma nohama se klikatila mezi smrky, vzduch voněl pryskyřicí a vlhkou půdou, ale ona šla, protože stát na místě by znamenalo zkázu.

Podle podrobnější verze, jíž se drží staří obyvatelé zlatohorského kraje, přišla Anna na východní úbočí Příčného vrchu, přibližně hodinu chůze od města. Tam, kde ze stínu přečnívající skály vytékal drobný pramen, se zastavila. Voda byla chladná a čirá, mech na kamení hustý a měkký jako polštář. Nebe bylo vzdálené, les blízký. Vojenský hluk sem nedosahoval.

V tísni, vyčerpaná a sama, poklekla Anna na vlhkou zem a začala se modlit. Prosila Pannu Marii, aby ji neopustila v hodině nouze, aby zachránila ji i dítě, které se chystalo přijít na svět. A traduje se, že v tu chvíli přestala cítit strach. Jestli to byl zázrak nebo prostě vyčerpání přemáhající úzkost, to nikdo neví. Ale v podvečer osmnáctého července léta Páně 1647 se pod skalním převisem u pramene narodil zdravý chlapec. Dostalo se mu jméno Martin.

Matka i syn přežili. Švédská vojska prošla a odtáhla dál. Martin Tannheiser vyrostl, stal se váženým mužem, obchodníkem a nakonec i radním města Zuckmantlu. Nikdy nevyprávěl o místě svého zrození bez pohnutí. A když cítil, že se blíží konec jeho dnů, napsal do závěti jeden jediný příkaz: na onom místě v lese, u pramene pod skalou, má být zavěšen obraz Panny Marie.

Příkaz splnila jeho dcera Marie Weisová. V roce 1718 nechala u malíře Šimona Schwarzera zhotovit kopii slavného obrazu pasovské Madony s dítětem, jehož původní předlohu namaloval kdysi dávno Lucas Cranach starší. Zlatohorský obraz se od originálu nepatrně lišil — Madona a dítě měli na sobě jiný šat a na hlavách korunky, které na pasovském obraze nenajdeš. Ale výraz byl týž: klidný, mateřský, pevný jako skála, pod níž se Anna zachránila.

Obraz na úbočí Příčného vrchu nezůstal bez povšimnutí. Staří obyvatelé vyprávějí, že první poutníci přicházeli ještě téhož roku, nejprve jednotlivci, pak celé rodiny. Do deseti let stála na místě dřevěná kaple. A když za josefínských reforem přišly z Vídně příkazy k jejímu zbourání, nikdo v celém kraji se nenašel, kdo by byl ochoten vzít do ruky krumpáč. Příkazy se opakovaly, ale les mlčel a kaple stála dál.

Roku 1830 přijel do Zuckmantlu nový arcikněz Philipp Dittrich. Když se procházel po svahu Příčného vrchu a hleděl na přeplněnou kapli a proudy věřících přicházejících po úzkých stezkách, rozhodl se, že zde musí vyrůst kostel. Ptali se ho, kde vezme peníze v tak chudém kraji. Prý se jen usmál a odpověděl: „Znám jednu Paní, která vlastní neocenitelné bohatství."

Tato pověst říká o místě více než jakýkoli letopis. Říká, že Příčný vrch byl od pradávna místem, kde lidé hledali útočiště — ne z pohodlí, ale z krajní nouze. A že víra, která se rodí v lese, u pramene, v noci plné strachu, bývá odolnější než ta, která vyrůstá ze zlatých věží. Proto se zdejší kostel znovu a znovu pozvedal z trosek — stejně jako tehdy Anna Tannheiserová vstala z vlhké lesní půdy a vydala se domů se zdravým synem v náručí.