Pověst: Kostel Panny Marie Sněžné (Olomouc)
Traduje se, že v létě roku 1715, kdy mor dýchal na Olomouc svým jedovatým dechem, chodil po ulicích města jeden starý jezuitský bratr jménem Šebestián. Každý den obcházel nemocné, přinášel jim vodu a chléb, a každý večer se vracel na staveniště u náměstí, kde z hlíny a kamene pomalu vyrůstal nový kostel zasvěcený Panně Marii. Základní kámen byl položen pouhé tři roky předtím a zdi ještě nebyly ani po pás, když mor přišel a začal žnout.
Staří olomoučtí obyvatelé vyprávějí, že toho roku v srpnu, v nejtěžší chvíli, kdy mrtvé nestačili ani pohřbívat a na Předhradí bylo slyšet jen pláč a zvuk hrobářských lopat, přišel bratr Šebestián na nedostavěné staveniště o půlnoci. Chtěl se jen pomodlit nad holými zdmi budoucího chrámu, protože kostelní dveře byly zamčeny na mor stejně jako dveře od hospod a od kupeckých krámů. Kleknul na hrubě otesaný kámen a modlil se, až mu omrzly ruce od nočního chládku.
A tu prý spatřil světlo. Ne světlo pochodně ani svíce — bylo to tiché, bílé záření, jako když sníh padá v noci a nese s sebou svůj vlastní jas. Uprostřed nedostavěných zdí stála postava v bílém rouchu a dívala se na město. Bratr Šebestián ani nedokázal říci, zda slyšel slova nebo je jen ucítil někde hluboko v hrudi, ale porozumění bylo jasné jako ranní zvon: mor přejde. Město bude stát. A chrám, který teprve roste z kamene, bude svědkem toho, jak Olomouc vstane z prachu.
Podle místní pověsti se bratr Šebestián ráno vrátil ke svým představeným a vyprávěl jim, co viděl. Nikdo se mu nesmál — v době, kdy mor bral životy jednoho za druhým, nebyl nikdo natolik zpupný, aby odmítal útěchu, ať přišla odkudkoliv. A skutečně: v pozdním podzimu toho roku začal mor slábnout. Ulice se pomalu otvíraly, lidé vycházeli na světlo, a na staveništi u náměstí se znovu ozvaly hlasy zedníků.
Jezuité pak prý záměrně nechali zasvěcení kostela Panně Marii Sněžné jako trvalou připomínku oné noční vize — bílého světla uprostřed moru, sněhové čistoty v čase zkázy. Patrocinium bylo pro jezuity na Moravě neobvyklé, a právě ta neobvyklost připomínala, že vznik chrámu nebyl jen věcí architektury a peněz, ale také slibu daného v nejtemnější hodině.
Nástropní malby, které pak malíř Jan Kryštof Handke po celých čtyřiadvacet let nanášel pod klenbu kostela, zobrazují morový zázrak Panny Marie jako střed celé výzdoby. Kdo dnes vstoupí do kostela a pozvedne hlavu k freskovým obloukům, říká se, vidí tutéž scénu, kterou prý spatřil bratr Šebestián na otevřeném staveništi — bílou záři sestupující dolů k nemocnému městu, ruku vztaženou nad střechy domů, pod nimiž lidé umírali a doufali zároveň.
Kostel Panny Marie Sněžné tak v sobě nese paměť dvou věcí najednou: krásy barokního umění a strachu z moru, který dal tomuto místu jeho jméno. Olomouc jej staví jako svědka vlastní zranitelnosti i vlastní odolnosti. A každý, kdo sem přijde v zimě, kdy sníh přikryje náměstí bílým příkrovem a věže kostela se tyčí do šedého nebe, chápe, proč právě toto patrocinium — Sněžná, čistá, v době horečky studená a uklidňující — bylo pro toto místo tím pravým.