Pověst: Kostel Panny Marie Sněžné (Provodov)

Traduje se, že v dobách, kdy zlínské kopce pokrývaly husté lesy a cesty mezi vesnicemi mívaly jen úzké stezky prošlapané lidskými chodidly i zvěří, stávalo na místě zvaném Malenisko pouhé pár kamenů a studánka. Voda v ní byla ledově čistá i v největších vedrech a místní ji považovali za dar, jehož původ si nedokázali vysvětlit jinak než přičiněním nebeským. Říkalo se, že kdo se z ní napije s čistým srdcem, odnese si víc než jen chladivý doušek — že ta voda v sobě nese něco nevyslovitelného, co sahá hluboko do nitra a zůstává tam.

Podle místní pověsti přijel jednoho pozdního léta hrabě Wolfgang Serényi ke studánce zubožen těžkou horečkou, která ho sužovala již celé týdny. Lékaři luhačovického panství se střídali u jeho lůžka, přikládali obklady, předepisovali tinktury, ale horečka nepouštěla. Hrabě slábl den za dnem, až mu přinesli zprávu o studánce na Malenisku — ústy jedné staré hospodyně z Provodova, která tvrdila, že voda tam zahojila jejího syna po rána zasaženého bleskem.

Vézt nemocného pána v kočáře přes ty cesty byl výkon, na nějž drábové vzpomínali ještě dlouhé roky. Koleje klouzaly v blátě, koně se vzpínali na příkrých svazích. A přece hrabě přijel. Nechali ho slézt, přidrželi ho pod pažemi a on si poklekl na vlhkou zem u pramene. Zahrnutá do lesního šera, studánka tiše bublala — slabý zvuk, takřka šeptaný. Hrabě nabral vodu do dlaní, napil se.

Staří obyvatelé vyprávějí, že ještě téhož večera mu klesla horečka. Do rána spal klidně. Za tři dny seděl v sedle.

Hrabě Serényi byl člověk hrdý, ale ne nevděčný. Rozkázal, aby u studánky co nejdříve vyrostla dřevěná kaplička jako poděkování — ne kamenná, ne velkolepá, ale hotová brzy, dokud vděk v hrudi ještě hřeje. A tak kaplička vznikla, prostá a voňavá čerstvým jehličím, s obrazem Panny Marie uvnitř. Poutníci si k ní začali nacházet cestu sami od sebe, bez vybídnutí, protože zprávy o uzdravení se šíří rychleji než jakákoli výzva.

Leč pověst zná ještě jeden příběh, méně světlý a o to tajemnější. Mluví o zvonech, které dnes visí v malé zvonici nad průčelím barokního kostela. Stará víska si zachovala vyprávění, že kov, z nějž byly zvony odlity, nepochází jen z darů zbožných měšťanů. Říká se, že někdo přinesl k odlévací peci staré zbraně — zkřivené meče a zlámané kopí, jež prý nalezl zakopaná ve svahu nedaleko Provodova. Zbraně to prý byly rytířské, z dob, kdy kraj ještě hájili ozbrojenci s erby na štítech a nepřátelé přicházeli od hor.

Kovář, kterému byl kov svěřen, váhal. Proměnit nástroje války v hlas kostelního zvonu se mu zdálo jako čin příliš smělý, možná i rouhavý. Ale farář ho uklidnil: co jiného by z meče udělalo čas — rez a prach. Nechme ho zpívat. A tak byl starý kov přetaven a přimísen k bronzu, a když zvony poprvé zazněly přes kopce a doliny k ranní mši, říkali starousedlíci, že jejich hlas má v sobě cosi zvláštního — hlouběji rezonuje než jiné zvony, jakoby nesl v sobě ozvěnu dávného odhodlání, nikoli hněvu, ale pevnosti těch, kdo tato místa bránili životem.

Kostel Panny Marie Sněžné tak nese v sobě dvě vrstvy příběhu: zázrak uzdravení, který dal vzniku světlou, vděčnou tvář, a tichou vzpomínku na rytíře, jejichž zbraně se proměnily v modlitbu. Místo samo o sobě je svědectvím toho, že hranice mezi světem viděným a neviděným bývá někdy tenká jako hladina pramene — a že kraj kolem Provodova tu hranici vždy cítil zvlášť zřetelně.