Pověst: Kostel Povýšení svatého Kříže (Choustníkovo Hradiště)

Podle místní pověsti, která se v Choustníkově Hradišti vypráví již po staletí, není onen kamenný reliéf uvnitř kostela jen pouhým náhrobním nápisem. Staří obyvatelé tvrdívali, že postava rytíře vytesaná do kamene za nocí bez luny pomalu mění svůj výraz – jako by urozený pan Albrecht Pecingar z Budzina ani po tolika letech nenašel klidného spánku.

Bylo to v pátek před svátkem svaté Kateřiny roku 1592. Na hradě Hradišti umíral rytíř Albrecht – muž statečný, jehož meč se nikdy chvěl strachem a jehož slovo platilo více než pečetěná listina. Jenže smrt nepřichází, kdy se jí zlíbí nám, ale kdy se zlíbí jí. Traduje se, že v tu noc, těsně před čtyřiadvacátou hodinou, kdy duch teprve odcházel z vyprahlého těla rytířova, zahřmělo za jasného nebe a na místě, kde stávala prostá dřevěná kaple, vzplanul sloup zlatého světla. Čeledín, který běžel pro kněze, zahlédl záři z daleka a přísahal, že slyšel z toho místa tiché zpívání – ne lidské, ale podobné tomu, co zní pod klenbami starých chrámů, kdy varhany dozní a vzduch ještě vibruje posledním tónem.

Rytíř zemřel, jak žil – bez bázně a s klidnou tváří, jak svědčili přítomní. Ale jeho duch, říká se, nezůstal na hradě. Táhl ho k oné kapli, k místu, kde světlo onen večer probodlo temnotu. Jako by v poslední chvíli složil svůj osud do rukou něčeho většího, než byl on sám.

Staří obyvatelé vyprávějí, že o desítky let později, někdy v bouřlivém sedmnáctém věku, přijela do kraje šlechtična – žena neznámého jména, zahalená smutkem jako mnišským rouchem. Nikdo nevěděl, odkud pochází ani proč si zvolila právě toto místo. Dala strhnout ztrouchnivělou dřevěnou kapli a na jejím místě postavit kostelík z kamene. Místní se pokoušeli zjistit, kdo ji sem přivedlo, co ji sem táhlo. Ona na otázky neodpovídala. Jen jednou, říká se, promluvila ke starému zvoníkovi těmito slovy: „Světlo, které tu jednou vzplanulo, musí mít střechu nad hlavou, aby nevyhaslo."

Zvoník tomu příliš nerozuměl. Ale pak si vzpomněl na onu noc z roku 1592, na příběh čeledína a zlatého sloupu. A najednou věděl, o čem šlechtična mluví.

Kostel, tak jak jej dnes vidíme – s vysokou štíhlou věží, jež se zdvíhá nad krajem jako vztyčený prst připomínající věčnost, s mohutnými zdmi a velkým dřevěným křížem nad hlavním oltářem – byl dokončen roku 1770. V hrobce pod věží odpočívají řeholnice i faráři, kteří tu sloužili. Ale pod tou vrstvou kamene, hlíny a léta, tvrdí pověst, leží ještě starší vzpomínka: vzpomínka na okamžik, kdy rytíř odcházel z tohoto světa a světlo přišlo na místo, kde jeho duch složil zbraně.

Reliéf s nápisem o Albrechtu Pecingarovi z Budzina proto prý nepůsobí jen jako pietní deska. Pro ty, kdo znají příběh, je to brána – připomínka, že smrt a světlo se v tomto místě jednou setkaly a že kostel byl postaven přesně tam, kde toto setkání zanechalo stopu.

Choustníkovo Hradiště je kraj, kde se minulost nevytratila, ale zarostla do zdí. Pověst o rytíři a záhadné šlechtičně říká prostě toto: jsou místa, která si sama vyberou, čím budou. Tento kostel nebyl postaven z rozmaru stavitele ani z pouhé zbožnosti patrona – byl postaven proto, že místo samo o sobě volalo po kameni, po kříži, po světle.