Pověst: Kostel svaté Anny (Tisá)
Podle místní pověsti, která se v Tisé traduje již od dob, kdy ještě žili pamětníci josefínských časů, nebyl kostel svaté Anny postaven jen z lidské vůle a lidských rukou. Staří obyvatelé vyprávějí, že v létě roku 1788 přišel do vsi neznámý kameník, hubený muž s šedivými vlasy sepnutými do copu, jaký nosili řemeslníci onoho věku. Nikdo nevěděl, odkud přišel, žádná obec v okolí ho neznala. Zeptal se po starostovi, nabídl své služby za skromnou stravu a noclehy ve stodole, a než se kdokoli stihl rozhodnout, začal sám přitesávat první kvádry.
Traduje se, že pracoval mlčky a nikdy si nestěžoval. Ráno vstával dřív než kohout zakokrhal, večer odkládal dláto teprve tehdy, když ho tma donutila. Při práci si zpíval – tišounce, skoro jako by si šeptal – a sousedé tvrdili, že jeho zpěv nezněl jako žádná píseň, kterou by kde slyšeli. Spíš jako vítr procházející skalními spárami Tiských stěn, které se tyčí nad vsí jako kamenné stráže.
Když byl kostel pod střechou a zvonice hotova, kameník zmizel. Prostě přišel ráno jeden den do práce a odešel, aniž by si vzal mzdu, aniž by se rozloučil. Zanechal jen jedinou věc: ve zdi presbytáře, v místě, které není vidět ani od oltáře, ani od sakristie, vytesal do omítky malý znak – kružnici s paprsky, jaké se dávají do mlýnských kamenů. Místní farář ten znak nechal přebílit, ale prý vždy do jara znovu prosvítal zdí jako stín pod tenkou vrstvou vápna.
Staří obyvatelé vyprávějí, že právě tento znak chrání kostel před úplnou zkázou. Po roce 1945, kdy se kraj vyprázdnil a mnoho far na Ústecku chátralo k základům, zůstal kostel svaté Anny stát. Střecha začínala praskat, věžní omítka opadávala v celých deskách, přesto se strop nepropadl, přesto zdi držely. Lidé, kteří sem i v těch nejtěžších letech přicházeli modlit se – Češi, kteří se přistěhovali místo odsunových Němců, a nebyli to ani sousedé ani příbuzní těch, kdo kostel stavěli – říkali, že v lodi je jakési ticho, odlišné od ticha jiných opuštěných staveb. Ne ticho prázdnoty, ale ticho čekání.
Zvláštní je i příběh zvonů. Dva velké zvony, které dnes visí ve věži, odlily chabařovické hutě roku 1922 jako náhrada za ty, které si vzala válka. Ale nejmenší zvon, ten z roku 1859, přečkal obě války nedotčen. Zvonař František Herold z Litoměřic ho ulil v čase, kdy ještě žil kdosi, kdo pamatoval onoho tajemného kameníka. Traduje se, že Herold dostal zakázku s podmínkou, aby zvon zněl tak, aby ho bylo slyšet až do skal. A skutečně – za jasných podzimních dnů, kdy vítr jde od jihu, jeho tón prý dojde až k prvním skalním věžím Tiských stěn a odrazí se zpátky do vsi jako ozvěna odpovědi.
Zda byl kameník světec, tulák nebo jen zručný řemeslník, který si přál zemřít v anonymitě, to pověst neříká. Říká jen, že kostel stojí a zvon zvoní.
Tato legenda vypráví o místě, které odolává času ne silou kamene, ale silou skrytého závazku, který nezná jméno svého původce. Kostel svaté Anny v Tisé je v očích místních lidí stavbou obdařenou zvláštní vytrvalostí – jako skály nad vsí, jež stojí bez ohledu na to, co se pod nimi děje. A možná právě proto cesta ke Tiským stěnám vede kolem jeho zdí: aby každý, kdo míří k těm kamenným strážím, nejprve prošel stínem tohoto tichého závazku.