Pověst: Kostel svaté Kateřiny Alexandrijské (Merboltice)
Traduje se, že v merbolticích nikdo nevěřil, že kostel opravdu zmizí. Lidé si šeptali, jak starý Hoffmannův chrám přečkal reformaci, přečkal Josefovy dekrety, přečkal dvě světové války i bombardování v okolí — a teď že ho má srovnat se zemí jeden úředník z Děčína se svým razítkem? Stará Marta Brůžková, která bydlela naproti faře, říkávala, že té zimy roku 1975 bylo neobvykle ticho. Ani vrabci neseděli na střeše, ani vítr nehýbal větvemi lip. Jako by kraj zatajil dech.
Bylo to mezi vánocemi a Novým rokem, kdy přijely stroje. Osmadvacátého prosince, v době, kdy jinde ještě zvoní koledy a svíčky ještě nedohoří. Říká se, že někteří z dělníků odmítli nastoupit do práce právě ten den, protože se jim zdálo, že z prázdných oken kostela vychází slabé světlo — ne elektrické, ale takové žluté, třepetavé, jako od mnoha svící. Jejich vedoucí to smetl ze stolu jako pověru a výmluvu. Přesto prý ještě večer, když bourací stroje zmizely a prach se usadil do zmrzlé půdy, stála uprostřed trosek zvonice celá a neporušená, jako by ji nikdo nesměl dotknout.
Staří obyvatelé vyprávějí, že zvonice přežila proto, že v ní dosud přebývá hlas. Ne zvon — ten byl odvezen dávno předtím — ale samotný zvuk, který se vrací každý rok na den svaté Kateřiny, čtyřiadvacátého listopadu. Prý ho slyší jen ti, kdo přijdou k místu beze svědků, za rozbřesku, kdy je pole pokryto prvním jinovatkovým nánosem. Je to jediný tón, hluboký a teplý, jako by zdivo samo vydychovalo staletou paměť.
Podle místní pověsti si hrabě Špork, který kostel dal postavit na začátku osmnáctého století, přál, aby chrám sloužil lidem bez rozdílu vyznání — stejně jako sám procházel životem na pomezí přísné víry a svobodného myšlení. A tak prý církevní tajemník Pecháň, který podepsal demoliční výměr, ještě dlouhá léta cítil na ramenou zvláštní tíhu, kdykoli projížděl okolo prázdného merboltického pozemku. Sousedé říkali, že se mu vyhýbal pohled přímo na zvonici. Nikdo mu to nikdy nevytýkal nahlas — jen se toho moudře přidrželi jako znamení.
Ale pověst nekončí truchlivě. Traduje se, že jeden ze stavebních dělníků si tehdy v troskách všiml kamene — neobvykle hladkého, opracovaného, jakoby záměrně uloženého stranou od sutě. Schovával ho léta u sebe, nevěda proč. Až v roce 2009, když se zrodila myšlenka na obnovu, kamen znovu vyplul na světlo. Zda to byl ten pravý — původní základní kámen Hoffmannova chrámu — to nikdo s jistotou nedokazoval. Ale lidé tomu věřili. A věřili tomu natolik, že s ním v září roku 2009 vyjeli až do Staré Boleslavi, kde ho vlastníma rukama požehnal sám papež Benedikt XVI.
Merboltice jsou místem, kde paměť odmítá být pohřbena spolu s tím, co lidé zbourali. Příběh kostela svaté Kateřiny připomíná, že ani beton, ani úřední razítko nedokáže zcela umlčet to, co po staletí spoluvytvářelo život celého kraje. Zvonice stojí dodnes jako svědek — a v ní, říkají starousedlíci, dřímá hlas, který čeká, až bude mít znovu kde rezonovat.