Pověst: Kostel svaté Kateřiny (České Meziříčí)

Traduje se, že když v roce 1796 zazněl v kostele svaté Kateřiny v Českém Meziříčí nezvyklý zvuk, jako by někdo tiše klepal kovem o kámen, místní farář Antonín se probral ze spánku a celou noc naslouchal v prázdné lodi. Zvuk přicházel zdola, zpod dlažby, tam kde leží krypta s ostatky farářů dávno zemřelých. Starousedlíci mu tehdy šeptali, že zesnulí kněží naříkají, neboť se schyluje k něčemu, co se stát nemělo.

Toho roku totiž bylo rozhodnuto prodat starou cínovou křtitelnici z roku 1558. Byl to kus neobyčejný – těžký, chladný na dotek, s českým nápisem vytepávaným do kovu tehdejším písmem, jež málokdo tehdy ještě dovedl přečíst. Křtitelnice stála v kostele déle než dvě stě let, pamatovala doby, kdy se česká šlechta hlásila k utrakvismu, kdy kostel osiřel a jeho vrata zela prázdnotou. Přečkala Bílou horu, přečkala dobu, kdy jediný katolický kněz na celém opočenském panství sídlil v nedalekých Přepychách. A přece odolala.

Podle místní pověsti nebylo rozhodnutí o prodeji přijato bez váhání. Kostelník Jan, starý muž s prošedivělými vousy, který pamatoval ještě boření původního dřevěného kostela roku 1748, prý varoval, že křtitelnice nese na sobě požehnání všech duší, jež byly u ní pokřtěny za dvě a půl století. „Kdo ji prodá," říkal tiše a sklopiv oči, „ten slyší v noci hlasy." Nikdo ho tehdy nebral vážně. Utržené peníze šly na zhotovení postranního oltáře svatého Jana Křtitele, jenž byl téhož roku vytesán řezbářem Bartošem z Dobrušky.

Ale kostelník Jan nemlčel bezdůvodně. Staří obyvatelé vyprávějí, že právě tu noc, kdy odcházela křtitelnice z kostela na voze kupce z Hradce, spatřil jeden ze sedláků v poli poblíž mostu přes Dědinu bledou záři. Stála tam socha Panny Marie Immaculaty, jíž vytesal sochaře František Pacák, žák slavného Matyáše Bernarda Brauna. Socha tam stávala od roku 1749 a místní ji měli za ochránkyni vesnice. Tu noc se prý zdálo, jako by zkameněná Panna svěsila hlavu o trochu níže – jako by i ona truchlila nad odchodem prastarého kovu.

Hlasy, o nichž varoval starý Jan, skutečně přišly. Několik farářů, kteří po onom roce sloužili v Českém Meziříčí, se prý při nočním bdění v sakristii zastavovalo u krypty a naslouchalo. Z hloubky, kde odpočívají jejich předchůdci ve víře, vycházel slabý, téměř neslyšitelný zvuk – jako vzdálené cinknutí kovu. Někteří to přičítali sesedání půdy pod dřevěnými trámy. Jiní věřili, že pohřbení faráři stále cítí přítomnost věcí, jež jim byly svěřeny do ochrany, a že ztráta křtitelnice jim nedovoluje pokojně spát.

Léta plynula. Socha Immaculaty nakonec musela být z místa u Dědiny přemístěna, neboť nový kamenný most a zvyšující se silnice ji postupně pohřbívaly do úrovně země a ztrácela svou vznešenost. Přestěhovali ji na starý hřbitov přímo před kostelní průčelí. Říkalo se, že tím bylo cosi napraveno – jako by se Panna vrátila blíže ke svým pohřbeným ochráncům pod dlažbou.

Krypta pod středem kostela je dosud zazděna. Cínová křtitelnice se nikdy nevrátila.

Tato pověst mluví o místě, kde se paměť ukládá do kamene a kovu a neochotně se pouští svých pokladů. Český Meziříčí v ní vystupuje jako kraj, který přežil husity, rekatolizaci i zpustošení časem, ale nejhlouběji cítí ztrátu toho, čemu dával svátostný smysl. Kostel svaté Kateřiny stojí nad kryptou svých mrtvých jako věčný svědek toho, že některé věci se prodeji nedají nahradit.