Pověst: Kostel svaté Markéty (Kralovice)

Podle místní pověsti stálo na návrší nad Královicemi dávno před tím, než se tu usadil kostel, malé opevnění — prostý hrádek s dřevěnou věžicí, obehnané příkopem a valem. Bylo to místo, kde přemyslovští páni zastavovali na lovech, kde si odpočívali od hluku královských dvorů a kde nechávali svůj pohled létat nad zvlněnou krajinou za Prahou. Větry tam vanuly ostře i v létě a starý dub u brány vrhal stín, v němž se rád zdržoval královský sluha i pes.

Traduje se, že jednoho podzimního roku, kdy se listí klonilo k zemi a mlha zalehávala doliny, se na hrádek uchýlil král Václav II. se svou manželkou Jitkou. Královna byla těhotná a cesta ji unavila víc, než se čekalo. Porodní báby nebyly po ruce, komory byly prostinké, stěny studené — a přece se právě tam, v té nepravděpodobné nuznosti pevnosti nad polem, té noci rozplakalo novorozeně. Byl to hlas dívčí, čistý a nečekaně silný, jako by samo místo tomu dítěti propůjčilo svůj vzduch.

Jitka porodila dceru. Dali ji jméno Markéta — na počest světice Markéty Antiochijské, jejíž svátek se blížil a jejíž přímluvě vděčná matka přičítala šťastné vyjití z nebezpečí porodu. Král Václav seděl té noci u ohně a díval se do plamenů s výrazem muže, jemuž bylo darováno víc, než si troufal prosit.

Staří obyvatelé královic vyprávějí, že ráno, když se nad návrším zvednulo slunce a rosa třpytila na trávě, vycházel král z hrádku s odhodlanou tváří. Zavolal k sobě stavitele a kněze a řekl prý: „Toto místo mi vrátilo radost. Světici, která tu bdela nad mou ženou, náleží kostel." Hrádek byl zbořen — nebo přestavěn, jak se kdo pamatuje —, a na jeho místě vyrostly kamenné zdi chrámu zasvěceného svaté Markétě Antiochijské.

Zda je to pravda přesně tak, jak se vypráví, nikdo dnes nezaručí. Ale návrší si svůj příběh pamatuje i bez dokladů. Stačí vejít do areálu, obejít kostel a podívat se, jak daleko je odtud k horizontu. Cítíte na tváři ten rov větru, co neustane, a pochopíte, proč se tu lidé zastavovali — i proč tu zůstali. Pod povrchem leží vrstvy staršího přemyslovského hradiště zvaného Šance, hlína prosycená stopami mnoha generací, které to místo považovaly za zvláštní dávno před tím, než tu přibyly první kamenné oltáře.

Kostel sám prožil pohnuté věky. Husité, opravy, barokní přestavba, znovu opravy — věž byla jednou zkrácena, jindy opravena, zvony se třásly za válek a jeden z nich jaksi zázračně unikl rekvizici za druhé světové války, jako by si i on pamatoval, čemu slouží. A hřbitov kolem, v němž odpočívají lidé z Královic i vzdálených vsí, uchovává pod plochami kamenů ticho, v němž pověst o narození královské dcery dostává jiný rozměr — ne pohádkový, ale lidský.

Kostel svaté Markéty stojí osamoceně, tak jako vždy. Není obklopen zástavbou, nevtéká do něj proud turistů. Je to místo, na které se přijde záměrně, nebo které člověk náhodou zahlédne z dálky a pak na ně myslí. A právě to je snad nejpravdivější část celé pověsti — že tohle návrší má v sobě jakousi přitažlivost, která nemá rozumné vysvětlení. Jako by tu skutečně kdysi rozhodl jeden šťastný porod o tom, co z hrádku zbude. A zbylo místo modlitby.