Pověst: Kostel svatého Bartoloměje s farou
Traduje se, že v celém brandýském kraji nebylo místa, kde by mrtví spali tak klidně jako pod dlažbou dřevčického kostela. Dva páni z rodu Vrábských z Vrábí, Karel a Hynek, spočívali v podzemní hrobce přímo pod kostelní lodí a jejich náhrobky z šedého kamene hlídaly vchod do té tiché říše jako dva věrní strážci. Staří obyvatelé vyprávějí, že nápisy na náhrobcích byly vyryty tak hluboko a tak pečlivě, jako by kameník věděl, že má vytesat slova určená věčnosti — Karel odešel roku 1570, Hynek o čtyřiadvacet let později.
Po generace chodili farníci mimo kostelní lavice kolem těch kamenných desek, sbírali rouška ze země, klekali na ně při modlitbách a cítili pod koleny chladnou jistotu, že pod nimi někdo leží a naslouchá. Dřevčičtí věřili, že páni Vrábští jsou dobrými ochránci místa — že jejich přítomnost pod podlahou drží kostel pohromadě, tak jako kořeny drží strom.
Přišel rok 1860 a s ním rozhodnutí vyměnit sešlapanou kostelní dlažbu. Dělníci přijeli s páčidly a motykami, prach třicetiletý se zvedl pod klenbami a nikdo tehdy příliš nepřemýšlel nad tím, co leží hluboko. Když nástroje narazily na prázdnotu, na klenbu podzemní hrobky, mohli se ještě zastavit. Neudělali to.
Podle místní pověsti sestoupil do hrobky jako první starý zedník z Brandýsa, člověk, jemuž peníze hovořily hlasitěji než svědomí. Spatřil dvě cínové rakve, ozdobené letopočty a erby, a jeho oči v přítmí zazářily lakomostí, jakou svítívají oči kočky ve tmě. Rakve byly těžké, kov byl vzácný a nikdo z přítomných neměl odvahu říci nahlas, co se chystá udělat.
Rakve byly vyneseny na světlo dřevčického dne, roztaveny v horku kovářovy výhně a z cínu dvou šlechtických rakví byly ulity oltářní svícny a věčná lampa. Kovář prý při práci nepocítil nic zvláštního — ale ti, kdo stáli kolem a mlčeli, si celý ten den nevšimli, že nad vsí táhne mrak, který nikam neodchází, a že v kostele do večera nic nezazpívalo, ani jediný vrabec pod střechou.
Staří obyvatelé vyprávějí, že věčná lampa, zavěšená nad oltářem, se v prvních měsících chovala divně. Plamen pod ní hořel rovně i při otevřených dveřích, kdy vítr jinak kroutil světlem všech ostatních svící. Někteří říkali, že je to znamení pokoje — páni Vrábští se usídlili uvnitř kovového stínu a chrání dál, v nové podobě. Jiní, a těch bylo více, to říkali s nevolí: taková lampa nesvítí Pánu Bohu, taková lampa svítí jen těm, kteří ji ukovali ze znesvěcení.
Onen barbarský čin pobouřil celou obec tak silně, že byl zaznamenán snad ve všech dochovaných knihách o Dřevčicích. Lidé ještě dlouho po roce 1860 ukazovali na svícny a sklopovali hlavu, jako by se styděli za vinu, která padla na celou osadu. Náhrobky Karla a Hynka Vrábských byly nakonec vsazeny do zdi kostelní lodi, kde stojí dodnes — kamenné tváře bez těl, tváře, jimž vzali klid i stín.
Říká se, že kdo projde kolem těch náhrobků a zadíví se na letopočty 1570 a 1594, ucítí pod nohama mírné zachvění — ne z hrůzy, ale z připomínky, jak tenká je vrstva dlažby mezi námi a těmi, kteří nás předešli.
Kostel svatého Bartoloměje v Dřevčicích nese v sobě pověst jako kámen nese letopisy — vrstvami, ne výkřiky. Je místem, kde šlechtici promlouvají ze zdi, kde cínové svícny pamatují na těla, a kde vina celé osady přešla do ticha, jež trvá dosud. Tohle místo učí, že zesnulí nevymizí; jen mění tvar.