Pověst: Kostel svatého Cyrila a Metoděje (Loučná nad Desnou)
Traduje se, že když opat velehradských cisterciáků Filip Martin Zuri poprvé stanul na prahu zpustlého vízmberského zámku v létě roku 1770, zastavil se a dlouho hleděl do údolí řeky Desné. Za jeho zády se táhly stinné hřebeny Hrubého Jeseníku, před ním se prostíral kraj, kde po celá desetiletí nezazněla z úst lidu modlitba v mateřském jazyce. Předchozí páni, zadlužení Žerotínové, nechali svou malou rodinnou kapličku zchátrát, a kdo z poddaných chtěl přijmout svátosti, musel pěšky přes kopce až do Velkých Losin.
Staří obyvatelé Loučné vyprávějí, že té noci, kdy opat Zuri poprvé přespal v šumivých komnatách vízmberského zámku, se mu zdál zvláštní sen. Dvě postavy v mnišských rouchách přišly k oknu jeho komnaty a dívaly se dolů do zalesněného údolí, kde v ranní mlze ležely chalupy horského lidu. Jedna z postav se k opatovi obrátila a řekla česky, jazykem těchto hor: „Stádo je tu, pastýř schází. Postav nám dům a lid přijde sám." Zuri se probudil za svítání, srdce měl rozbušené. Byl to muž vzdělaný a střízlivý, nepoddával se snadno vidění. A přece — přece věděl, koho v té noci spatřil. Velehrad, z jehož kláštera přijel, byl od pradávna spjat s památkou slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Na té posvátné půdě se oba bratři, přišedší z byzantského Soluně, naposledy setkali před Metodějovou smrtí. Kdo jiný než oni by mohl promluvit ke cisterciáckému opatovi, přicházejícímu právě z Velehradu, a žádat pro sebe kapli v tomto odlehlém horském kraji?
Podle místní pověsti se opat dal hned zrána do díla. Nechal zavolat místní tesaře a kameníky, oznámil jim, co hodlá postavit, a byl prý tak rozhodný a soustředěný, že dělníci, zvyklí na rozvláčnost a průtahy šlechtických stavebníků, nestačili žasnout. Do čtyř let stála u východního křídla zámku nová kaple — nikoli okázalá, ale důstojná, vyzdobená obrazy malíře Ignáce Raaba, jehož štětec dokázal vtisknout světcům tváře živé a přítomné, nikoli chladně posvátné. Dne, kdy bishop kapli vysvětil — bylo to roku 1774 —, se prý sešli horníci, dřevaři i pastevci ze všech okolních kopců, jako by někdo šeptem pronesl pozvání, které nikdo nevyslovil nahlas.
Traduje se také, že starý zvon, který opat Zuri nechal zavěsit na zámeckou věž, měl neobvyklý hlas. Jiné zvony zvučí kovově a chladně, ale ten vízmberský prý zněl, jako by v něm bylo cosi měkkého, jako když hlas prolíná mlhu. Horští lidé říkali, že tak musí znít jazyk, kterým Cyril a Metoděj kázali prostému lidu — ne latinsky, přísně a nesrozumitelně, ale teplým zvukem mateřské řeči. Když roku 1916 přišli vojáci a zvon spolu s druhým zrekvírovali pro válečné tavení, plakaly prý starší ženy v kostele otevřeně, jako by se loučily s někým blízkým.
Pověst o opatově snu se v Loučné nad Desnou vyprávěla ještě za první republiky, a to i v rodinách, které s církví neudržovaly příliš vřelý vztah. Snad proto, že v tom příběhu nešlo jen o zbožnost — šlo o jazyk, o domov, o to, aby si prostý horský člověk v kostele nepřipadal jako cizinec.
Kostel svatých Cyrila a Metoděje připomíná, že i vzdálený kout hor si může nárokovat svůj podíl na velkém příběhu. Je místem, kde se světové dědictví — odkaz soluňských bratří — dotklo každodenního života horského lidu, a kde zbožnost a jazyk splynuly v jedno. Snad proto se zdejší lidé k tomu kostelu vraceli vždy znovu, i tehdy, kdy ho svět obcházel.