Pověst: Kostel svatého Gotharda (Slaný)
Traduje se, že kdy dávno, v dobách, kdy středočeské roviny ještě nenesly jména dnešních měst a vesnic, putovala krajem nemocná žena. Nohy ji nevládly, hlas se jí chvěl zimnicí a oči hleděly bez světla. Přišla z míst vzdálených, táhla se za sebou lety trápení jako za sebou táhne pluh brázdou hlínu, a žádný bylinkář, žádný mnich ani žádná léčitelka ji neuměli zbavit neduhu, který se hluboko zaryl do kostí.
Jedné noci, kdy měsíc bělil pole tiše a beze svědků, zdál se jí světec Gothard. Nepřišel v záři ani v hromu — přišel prostě, jako přichází starý hospodář zkontrolovat stáj před úsvitem. Stál nad ní a mlčel, a přece ona věděla, kdo to je. Cítila vůni kadidla a čerstvě otesaného kamene. Ráno vstala z lože a ruce ji nepálily, nohy nesly a hlas se jí vrátil čistý jako pramenní voda.
Podle místní pověsti právě tato příhoda dala vzniknout chrámu. Uzdravená žena o svém snu vyprávěla každému, kdo chtěl slyšet, a zpráva putovala od dvora k dvoru, až se dostala k uším benediktinských mnichů z ostrovského kláštera, kteří tehdy spravovali statky v kraji. Mniši znamení nezanedbali. Na nevysokém návrší, odkud bylo vidět do široka přes louky a pole, vybrali místo pro kostel, aby světec měl kde přijímat díky těch, jimž přispěchá na pomoc.
Staří obyvatelé Slaného ovšem šepotají, že příběh není tak jasný, jak by se zdálo. Kronikář, který jej zaznamenal, psal o obci jménem Slapy — a mniši i učenci se o to přeli věky. Možná se písař přepsal. Možná se oba příběhy ve víru let splynuly v jeden. Ať tak či onak, kamenná věž, která dodnes trčí nad střechami města, stojí pevně a na omyl nezapomíná.
Po staletích, kdy kostel vyrostl ze skromné románské baziliky do trojlodního gotického chrámu, přišly husitské bouře. Bylo to jako náhlá zimní bouře v září — nikdo nečekal, jak rychle přijde. Benediktinští mniši, kteří kostel spravovali a v jeho tichu každého rána zpívali oficium, se jednoho rána sebrali, vzali co mohli nést, a odešli. Nikdo jim nevyčítal zbabělost — Slaný vzplál a řev davů byl slyšet daleko za hradby. Mniši šli a již se nevrátili.
Traduje se, že poslední převor před odchodem přistoupil k oltáři, položil dlaň na studený kámen a tiše pronesl slova, která nikdo jiný neslyšel. Co řekl, to se neví. Někteří říkají, že poroučel kostel do ochrany světce, jemuž byl zasvěcen. Jiní tvrdí, že to bylo spíše prokletí — ne ze zlosti, ale ze žalu — aby se nikdo, kdo odežene Boží služebníky, v těchto zdech necítil doma. Na Velký pátek roku 1425 vtrhli do kostela táborité. Bouchaly dveře, boty drtily kameny dlažby, výkřiky se odrážely od kleneb. Pozdě odpoledne se ve věži zachvěl zvon, jako by se sám lekl. Škody, které vojáci způsobili, si kostel nesl dlouho.
Dnes, když se za soumraku projdete Vinařického ulicí a podíváte se na obrysy kostela vyrývající se do nebe, cítíte, že toto místo drží cosi více než malta a kámen. Cítíte vrstvení časů — ticho mnichů, jež zde zpívali do svítání, dusot husitských kopyt i onen prostý zázrak nemocné ženy, která vstala z lože a šla. Slaný kostel svatého Gotharda je místem, kde se zázrak a tragedie neptají, zda mají vedle sebe stát — prostě stojí, tak jako stojí věž, tisíc let tvrdá, mlčenlivá a nezlomná.