Pověst: Kostel svatého Havla (Rychnov nad Kněžnou)

Podle místní pověsti nebylo v celém Královéhradeckém kraji zbožnějšího poutníka než první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Muž učený a přísný, přesto prostý v srdci, jezdíval pravidelnými cestami z Prahy do Kladska a jeho trasa vedla vždy přes Rychnov nad Kněžnou. Zastavoval se zde, naslouchal vrzání věží gotického kostela zasvěceného tehdy ještě Panně Marii a říkával, že toto místo dýchá jinak než okolní krajina — tišeji, hlouběji, jako by zem sama zadržovala dech.

Traduje se, že jednoho podzimu, kdy listí lip na náměstí rudlo a ranní mlhy stékaly od Orlických hor do údolí Kněžné, vytáhl arcibiskup při jedné ze svých zastávek nůž a sedl si do stínu sakristie. Po několik dní neodešel jinam. Tesařům, kteří jej pozorovali, nic nevysvětloval. Jen pracoval — opatrně, soustředěně, jak se sluší na člověka, jenž ví, že tvoří něco víc než pouhou ozdobu. Kolem roku 1350 věnoval farnímu kostelu dřevěnou polychromovanou sošku Panny Marie s Ježíškem, dílo vlastních rukou. Soška nebyla velká, ale její tvář nesla výraz, jenž starší ženy v Rychnově popisovaly prostě: jako by se na vás dívala a věděla o vás víc, než jste řekli zpovědníkovi.

Soška záhy začala žít vlastním životem ve vyprávěních lidu. Připisovali jí ochranu nad celým městem, modlili se k ní v nemoci, suchu i záplava. Staří obyvatelé vyprávějí, že kdykoli hrozilo Rychnovu nebezpečí, jako by se v kostele rozsvítilo světlo, ačkoli svíce nehořely.

Nejtemnější zkouškou byl čas třicetileté války. Švédská vojska táhla krajem jako mrak — sžírala zásoby, zapalovala sýpky a do kostelů vstupovala s výsměchem na rtech. V Rychnově tehdy sloužil utrakvistický kněz, jenž nepochyboval, kdo jsou jeho páni toho týdne. Jednoho rána nechal švédské důstojníky přihlížet bohoslužbě jako divákům divadelního kusu. Stáli u stěn s rukama za zády a sledovali muže u oltáře se znuděnou převahou dobyvatelů.

A tehdy se to stalo. Soška se z oltáře zřítila. Ne jemně, ne tiše — s ranou, která odsekla modlitbu uprostřed věty a naplnila kamennou loď zvukem, jenž si každý přítomný odnášel ještě léta v uších. Kněz pobledl. Důstojníci se zasmáli — ale smích jim brzy přešel, neboť se šeptalo, že od toho dne vojáky pronásledovala smůla za smůlou.

Katoličtí obyvatelé Rychnovska a Opočenska věřili pevně. Do domácností si pořizovali obraz zvláštního zjevení: Panna Marie stojí na říšském orlu, v pravé ruce drží planoucí meč. Modlili se k tomuto obrazu za ochranu Habsburků i za záchranu svých statků. A skutečně — jak tradice tvrdí — když švédský oddíl táhl přes Habrovou, vojáci znejistěli, zmátli se v tmavém úvozu a padali ze srázu. Nikdo neuměl vysvětlit, co je potkalo. Místní vysvětlení bylo jediné a bylo prosté: Panna Marie Svatohavelská si vzala svůj dluh.

Soška zůstala na hlavním oltáři staletí. Přestála požár, přestála rekatolizaci, přestála novogotické přestavby devatenáctého věku. Pak, osmnáctého července roku 1960, zmizela. Ukradena z oltáře — bez stopy, bez svědka, bez náhrady.

Rychnov nad Kněžnou je město, které umí uchovávat věci v paměti kamene i v paměti ústního podání zároveň. Pověst o Panně Marii Svatohavelské říká totéž, co říká každý starý kostel v pohraničí: že víra není jen záležitostí přesvědčení, ale záležitostí přežití. A že nejstarší zděná stavba ve městě nestojí jen proto, aby se do ní vlezl déšť.