Pověst: Kostel svatého Ignáce z Loyoly (Chomutov)

Podle místní pověsti, která se v Chomutově šeptala ještě dlouho po vyhnání jezuitů, není kostel svatého Ignáce jen prostou barokní stavbou — je to místo, kde se jednou dotklo nebe dlažebního kamene.

Traduje se, že na jaře roku 1668 přijel do Chomutova pražský arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka, aby požehnal hrubé stavbě nového chrámu. Byl to člověk přísný a nevzrušitelný, zvyklý na okázalé vídeňské ceremoniály i na hrobovou ticho venkovských far. Přesto se prý ten den zastavil uprostřed lešení, sevřel biskupskou hůl a chvíli mlčel, jako by naslouchal něčemu, co ostatní neslyšeli. Kameníci přerušili kladiva. Italský stavitel Carlo Lurago, který tehdy stál vedle arcibiskupa v zapráší kabátě posypaném vápnem, si povšiml, že se starý prelát dívá přímo na místo nad hlavním portálem — tam, kde ještě nestála žádná socha, jen holý kámen čekající na sochaře.

Co arcibiskup spatřil, nikdy nikomu neřekl. Ale ještě téhož večera, tak praví příběh, si povolal představeného jezuitské koleje a tiše mu sdělil, aby na onen piedestal — ten uprostřed, nejčestnější — postavili Pannu Marii. Ne světce, ne samotného Ignáce, ale Matku. A aby pod její nohy vytesali erb rodu Lobkoviců, těch, kteří jezuity do Chomutova přivedli, jako připomínku toho, že i lidská moc je jen prach pod nebeskými patami.

Stavba pokračovala. Věže dostaly cibulové helmice, klenby se uzavřely nad lodí jako ruce sepjaté k modlitbě, v podzemí pod presbyteriem vykopali kryptu, tmavou a chladnou, voňavou vlhkým pískovcem. Ale chrám se tři roky nevysvěcoval. Tři roky po arcibiskupově požehnání zůstal kostel jako dospělý člověk bez křestního jména — hotový, a přesto ještě nevpuštěný do plného života.

Staří obyvatelé Chomutova vyprávějí, že příčina prodlevy nebyla ani stavební, ani administrativní. Podle pověsti se v té době opakovaně dělo cosi podivného: dělníci, kteří pracovali na závěrečných ozdobách interiéru, nacházeli ráno svíčky zažehnuté před prázdným místem, kde měl jednou stát hlavní oltář. Nikdo se k nim neznal. Vrátní přísahali, že dveře byly celou noc zavřeny. Jeden starý zedník, Rakušan jménem Hansl, o němž se říkalo, že ve svém životě nestál v kostele ani jednou, prý přišel bledý a roztřesený a tvrdil, že v noci slyšel zpěv — ne jako ze země, ale jakoby shora, z míst, kde ještě viselo lešení.

Jezuité všemu naslouchali a mlčeli, jak bylo jejich zvykem. Modlili se, postili, čekali. Až v roce 1671 přišel okamžik, kdy se nebe a kámen konečně shodly — a chrám byl slavnostně vysvěcen. Od té chvíle prý zmizely i záhadné svíčky, jako by místo dostalo to, na co čekalo.

Socha Panny Marie stojí na vrcholovém oblouku portiku dodnes. Dívá se přes náměstí klidným, nepřítomným pohledem, jaký mají tváře zvyklé na dlouhé čekání. Pod ní jsou rytiny lobkovického erbu, ale místní jim říkají jednoduše „pečeť" — jako by smlouva uzavřená tenkrát v kameni stále platila.

Tato pověst říká, že Chomutov není jen město s kostelem, ale místo, které si svůj chrám muselo zasloužit trpělivostí a tichem. Barokní kámen a jezuitská přísnost se zde spojily s něčím starším a těžko pojmenovatelným — s přesvědčením, že některá místa prostě čekají, až do nich vstoupí to pravé. A že ne každé požehnání přichází hned.