Pověst: Kostel svatého Jakuba Většího (Červený Kostelec)

Traduje se, že kostel sv. Jakuba Většího v Červeném Kostelci střeží od nepaměti zvon, jenž má moc, kterou mu nedal žádný lidský mistr. Staří obyvatelé náměstí vyprávějí příběh, který se dědí z pokolení na pokolení a jemuž prý rozumí každý, kdo se za soumraku zastaví pod věží a naslouchá, jak bronzový hlas pozvolna doznívá nad střechami města.

Bylo to v roce 1591, kdy červnové noci přinesly do Červeného Kostelce zkázu. Oheň vyšlehl z kovářské dílny u dolního konce náměstí a vítr jej hnal od domu k domu, jako by město chtěl srovnat se zemí. Lidé prchali do polí s tím, co stačili popadnout, a brzy hořelo vše — sroubené stodoly, dřevěné pavláče, kupecké sklady i kostelní střecha, která se se syčivým praskotem propadla dovnitř lodi. Farář tehdy klečel na kamenech náměstí, díval se na rudé nebe a modlil se nahlas, protože tiché modlitby se mu zdály příliš slabé proti takovéto zkáze.

Ráno, když se dým rozptýlil a saze ulehly na popraskaný dlažební kámen, přišli muži prohlédnout trosky. Čekali, že najdou jen sutiny a hlušinu zkroucených kov. A přece — zvon, který ulil pražský zvonař Karl Bellman, visel stále na svém místě mezi ohořelými trámy zvonice. Ani prasklina, ani škraloup sazí. Kov byl čistý, jako by jej právě vytáhli z formy. Jeden z mlynářů se ho bál dotknout a šeptal, že takový kov nemůže být jen kovem. Starý kostelník, jenž celý život zvonil klekání a poledne, si přiložil dlaň na studený bok zvonu a řekl jediné: „Ten se nevrátil. Ten nikdy neodešel."

Uplynula dvě a půl století. Kostel byl obnoven, přestavěn do slavného barokního hávu za peněz rodu Piccolominiů, a nad náměstím vyrostla mohutná věž, která měla mít sestru — druhou věž, jíž slavný Kilián Ignác Dientzenhofer zakreslil základy na plánech i do zeminy samotné. Ale ke druhé věži se znovu a znovu nedostávaly prostředky, stavba vázla, pak ustala a základy zarostly travou. Říká se, že sám Dientzenhofer tehdy mávl rukou a prohlásil, že kostel si svou výšku a krásu uchrání i bez ní. Zda to myslel o kostele, nebo o zvonu, nikdo nevěděl.

A pak přišel rok 1831 a druhý požár. Tentokrát hořelo v srpnu, za suchého větru od hor. Plameny šlehaly vysoko a věž se v žáru nachýlila, kamenné římsení se sesypalo dolů na dlažbu a stanová střecha se propadla jako plachta na lodi. Celé město čekalo, že bronzový hlas navždy umlkne.

Ale zvon přežil znovu.

Visel pohaslý, zaprášený, s hrstí střepin sazí ulpělých v okraji koruny, ale celý. Kostelní učitel Václav Pokorný, který jako první vylezl na vraky lešení, pak prý celý den nepromluvil. Teprve večer u hospodského stolu řekl přátelům, že na vnitřní straně zvonu zahlédl kresbu — stín plamene, který tam žár vypálil jako pečeť. Jako by oheň chtěl zanechat svůj podpis a přiznat, že ho nezlomil.

Od té doby se v Červeném Kostelci věří, že zvon chrání celé náměstí. Když zazvoní na klekání a jeho hlas se protáhne ulicemi až k zahradám u řeky, lidé prý vědí, že noc bude klidná. A když někdo přijde k věži s těžkým srdcem, stačí přiložit ruku na studený kámen u paty zvonice a počkat, dokud neutichnout kroky na náměstí.

Tato pověst říká o Červeném Kostelci víc než jakýkoli letopočet v kronice: je to místo, kde paměť přežívá i v ohni a kde nejtišší hlas — hlas bronzu ve výšce — mluví hlasitěji než zkáza. Zvon, který přetrval dvě pohrohy, se stal duší celého města, svědkem, jenž nemlčí ani tehdy, když by vše ostatní rádo zapomnělo.