Pověst: Kostel svatého Jiří (Lomnice)
Podle místní pověsti, která se v Lomnici dědí z pokolení na pokolení, nebylo zapálení starého dřevěného kostela dílem zlomyslných rukou ani náhodnou nehodou. Staří obyvatelé vyprávějí, že v tom temném roce kolem roku 1590 přišla do vesnice morová rána tak krutá, že se smrt procházela od stavení ke stavení jako unavený žnec a každého dne sklízela svou úrodu.
Bylo to v čase, kdy podzimní mlhy ležely nad Lomnickým údolím jako mokrá plachta a vzduch páchl spalující se sírou i bylinami, jimiž ranhojiči marně větrali světnice nemocných. Lidé umírali rychle — ráno zdravý, večer v truhle. Faráři se nestíhali modlit nad hroby a hrobaři nezvládali kopat nové jámy dřív, než přišla další řada mrtvých.
Traduje se, že právě v kostele svatého Jiří — tehdy ještě nízkém, z tesaného dřeva sbitém chrámu s křivou věžičkou — se shromažďovali nemocní, kteří hledali úlevu od horečky a strachu. Přicházeli v noci, bosí na rozbahněné cestě, se svíčkami, jejichž plameny se chvěly ve studeném průvanu. Prosili, plakali, šeptali jména mrtvých dětí. A mor šel za nimi, jak pes jde za pastýřem.
Starší obce se nakonec sešli pod širým nebem — do kostela se báli vstoupit, protože tam vzduch visel těžký a nahnilý — a jeden z nich, kovář jménem Bartoloměj, řekl nahlas to, co si ostatní jen mysleli: že dřevěné stěny v sobě nasály smrt, že trámy i podlaha jsou prostoupeny nákazou a že dům Boží se stal domem zkázy. Pokud má obec přežít, musí chrám shořet.
Staří vyprávějí, že se o tom celou noc radili a hádali. Někteří křičeli, že jde o rouhání, že sami přivolají Boží trest. Jiní mlčeli a hleděli do ohně. Bartoloměj vstal ještě před úsvitem, přinesl pochodeň a vešel do prázdného kostela sám. Nikdo mu prý nebránil. Nikdo mu nepomáhal.
Plameny vzplály rychle, jak to u suchého dřeva bývá. Lidé stáli okolo a mlčeli, jen někteří se tiše modlili. Říká se, že v tu chvíli vítr ustál, kohouti přestali kokrhat a nad ohořelou střechou se klenbou černého dýmu prodralo první zimní slunce. Mor z vesnice odešel. Ne hned, ne ze dne na den, ale odešel — jako by oheň opravdu pohltil i nákazu zaklíněnou ve dřevě.
Nový kostel, tentokrát zděný, byl postaven o pár let později a v roce 1622 dostál podoby, jež mu vydržela věky. Ale pověst nezapomněla na oběť starého chrámu. Traduje se, že právě proto blesk v roce 1667 uhodil do věže a roztavil oba zvony — jako by si nebe vzpomnělo na neodčiněný dluh za ten dávný oheň. Zvony odlité znovu krátce po té bouři nesly latinsky jméno Panny Marie, jako by je chtěli lomničtí zasvětit její ochraně navždy.
Pískovcová deska nad vchodem se znaky Kobylků a Ederové dosud hledí na každého, kdo vstupuje do kostela. Staří říkávali, že kdo jde pod ni a zastaví se, může ve starém kameni cítit slabý pach kouře — ne ze svíček, ale z toho prvního, záchranného ohně.
Kostel v Lomnici nese v sobě paměť společenství, které dokázalo obětovat i posvátné místo, aby zachránilo živé. Pověst říká, že právě proto jsou jeho zdi tak tlusté a jeho základy tak pevné — jako by v nich tkvěla nejen malta a písek, ale i odvaha těch, kteří věděli, kdy pustit minulost do plamenů.