Pověst: Kostel svatého Martina (Chrást)
Podle místní pověsti, která se v Chrašicích šeptá od nepaměti, nebyl kostel svatého Martina postaven pouhou lidskou rukou a vůlí. Staří obyvatelé vyprávějí, že v době, kdy stavba vrcholila, přijel za chladného podzimního soumraku k rozestavěnému kostelíku neznámý muž. Byl urostlý, poněkud kulhavý, s tmavými vlasy pod širokým kloboukem, a nesl pod paží svitek pergamenu hustě posetý čarami a výpočty. Místní ho nevídali, nikdo nevěděl, odkud přišel, a přesto se pohyboval okolo zdí s naprostou jistotou, jako by každý kámen znal důvěrněji než vlastní dlaň.
Traduje se, že ten muž přicházel vždy za soumraku a za tmy. Vesničané, kteří se v noci vraceli od příbuzných nebo ze vzdálenějšího statku, vídali u kostelíka slabé světlo louče. Slyšeli tlumené hlasy, občas ránu kovového nástroje. Ráno pak spatřili, že zdi pokročily o kus výš, a přesto žádný z místních zedníků nedovedl říci, kdo tu práci vykonal. Zdivo bylo hladké a ostré, stěny se skládaly do ostrých úhlů, jež se při obcházení pozoruhodně měnily, jako by kostelík pokaždé ukázal jinou tvář — závislou na tom, odkud se na něj divák díval a v jaké náladě k němu přistupoval.
Říkalo se, že sám patron chrámu — svatý Martin, římský voják, který se vzdal meče a přijal kazatelský plášť — bdí nad stavbou a vodí ruky neznámého stavitele. A skutečně: celá ta podivná hra se uzavřela právě v předvečer jeho svátku. Bylo to desátého listopadu roku 1720, tma se snášela nad zmrzlými poli chrašických lánů a z rybníků stoupal šedý dech mlhy. Tehdy přijel do vsi kočár se znaky královéhradeckého biskupa Jana Adama Vratislava z Mitrovic a ze dvou pochodeň svit se rozzářily tmavé hřbitovní zdi. Biskup s průvodem vstoupil do nedokončeného, a přesto hrdě stojícího kostelíka a sloužil první mši. Oheň svíček se zrcadlil v ostrých hranách zdiva, stíny tančily po klenbě a přítomní prý cítili — jak místní dodnes tvrdí — zvláštní závan teplého vzduchu, jenž přišel odnikud a na okamžik zahřál celý prostor, jako by neviditelný plášť byl přehozen přes ramena všech, kdo tam klečeli.
Neznámého stavitele — toho, jehož jméno se do žádné listiny nepodepsalo a přesto je v každé zdi přítomné — staří lidé nazývali prostě Mistr. Mnozí věřili, že to byl sám Jan Blažej Santini-Aichel, proslulý svými záhadnými barokními kostely, jenž se prý záměrně vyhýbal archivům a smlouvám, protože jeho pravé dílo bylo uzavíráno jinak — v noci, v tichosti, pod pohledem hvězd. Zda přijal za tuto práci mzdu, to nikdo nevěděl. Traduje se jen, že ráno po prvním biskupském požehnání byl pryč a nikdo ho víc neviděl.
Dodnes si staří Chrašičtí říkají, že kdo obejde kostelík dokola za úplňku, spatří za každým rohem jinou stavbu — jednou pevnost, jednou kapli, jednou hvězdu promítnutou do kamene. To prý není pouhá hra světla a stínu, nýbrž důkaz, že Mistr zašifroval do krystalické formy chrámových zdí celý příběh místa: od dávné dřevěné kaple z roku 1349 až po onen listopadový předvečer, kdy biskup požehnal dílo a patron promluvil z ticha.
Kostel v Chrašicích stojí na pomezí mezi zaznamenatelným a nezaznamenatelným — mezi listinou a legendou, mezi archivem a nocí. Pověst o neznámém Mistrovi připomíná, že ta nejhlubší díla nejsou nikdy úplně podepsána. A snad právě proto se kostelík, byť dnes uzavřený a navštěvovaný jen příležitostně, nepodobá žádnému jinému místu v kraji — nese v sobě něco, co se nedá pojmenovat, jen pocítit.