Pověst: Kostel svatého Michaela archanděla (Smržovka)
Podle místní pověsti, kterou staří obyvatelé Smržovky předávali svým dětem u kamen v dlouhých zimních večerech, kostel na Kostelním vrchu nestojí na tomto místě náhodou. Dávno před tím, než Karel Josef Vojtěch Desfours přivolal pražského architekta a přikázal zahájit stavbu, stál na kopci malý dřevěný kostelík, přibitý k zemi jako slib daný v hodině největšího zoufalství.
Traduje se, že byl postaven na konci třicetileté války, kdy se po okolních lesích a strmých svazích nad Kamenicí ještě potloukaly ozbrojené tlupy. Smržovka tehdy nebyla nic víc než hrst chalup a mlýnů, a přesto se prý tamní lidé shromáždili na kopci a složili přísahu: pokud přežijí tu zimu bez dalšího vraždění, postaví dům pro Michaela archanděla, ochránce před silami temnoty. Zimu přežili. Kostelík postavili ze dřeva, protože na kámen neměli peníze, ale na střechu vztáhli ruce téměř všichni. Byl malý, voněl smolou a mechem, a jeho einziger zvonek – ulitý prý ze stříbra a bronzu sebraného po padlých vojácích – zněl tak čistě, že ho bylo slyšet až v údolí za mlhy.
Ten zvon byl srdcem místa. Lidé věřili, že dokud bití dosahuje dolů do údolí, dotud drží archanjěl nad Smržovkou svou ruku. Generace za generací slýchaly jeho hlas při jitřních mších, při pohřbech i svatbách, a ten zvuk se jim vracel ve snech jako záruka, že jsou chráněni.
Staří obyvatelé vyprávějí, že v noci ze šestnáctého na sedmnáctý dubna roku 1967 spal celý kopec hlubokým tichým spánkem. Žádný vítr, žádná bouřka. A přesto se k ránu začal kostel plnit ohněm. Plameny pronikly věží tak rychle, jako by je tam kdosi přinesl v dlaních. Střechy se zřítily dovnitř, klenby praskaly jako skořápky, a z výšiny se snesl dolu temný kouř viditelný z celého údolí. Křišťálové lustry, které visely v lodi jako zmrzlé potoky, se roztřístily o dlažbu. A pak – a to je srdce pověsti – za řeva ohně se roztavil starý zvon ze sedmnáctého století. Ten původní, slitý ze zbytků války. Jeho kov se smísil s troskami věže a zmizel.
Starousedlíci si šeptali, že to nebyla náhoda. Že zvon nezhynul, ale vrátil se. Že Michael archanděl přijal zpátky to, co mu bylo dáno v hodině nouze – jako by si přicházel pro svůj dar po třech stech letech. Oheň nebyl trestem, říkali, byl to odchod. Uzavření kruhu.
A pak přišlo něco, co pověst dodnes ospravedlňuje v očích věřících: lidé se nezlomili. Ze svahů nad Kamenicí, z továren v Tanvaldě, od sousedů i od příbuzných v dalekých městech začaly proudit peníze a ruce ochotné pracovat. Rekonstrukce trvala celá desetiletí, fasáda se spravovala ještě na sklonku tisíciletí, ale kostel na kopci nestál jako ruina – stál jako staveniště, na kterém se nepřestalo dělat. A když litoměřická konzistoř darovala do opravené věže zvon z roku 1663 – o čtyři roky starší, než byl ten roztavený – lidé na Kostelním vrchu to přijali beze slov. Jen někdo potichu řekl, že archanděl si vzal, co bylo jeho, a poslal na oplátku jiný hlas.
Kostelní vrch ve Smržovce nese v sobě paměť na válku i na oheň, na přísahy dávno složené i na společenství lidí, kteří je znovu a znovu obnovují. Pověst o zvonu a požáru říká, že toto místo nepatří nikomu jednomu – ani patronům, ani architektům, ani farářům – ale celému údolí pod ním. Archanjěl stojí na kopci jako strážce, a dokud jeho zvon dosahuje dolů k Kamenici, platí stará smlouva dál.