Pověst: Kostel svatého Mikuláše (Zbiroh)

Podle místní pověsti, kterou si staří zbirožští obyvatelé šeptávají od nepaměti, nestojí kostel svatého Mikuláše na svém místě náhodou. Dávno před tím, než přišli barokní stavitelé se svými plány a zednickými nástroji, dávno před tím, než se na Masarykově náměstí rozezněly zvony nové věže s cibulovou střechou, hlídal toto místo sám světec. A hlídá je prý dosud.

Traduje se, že ve chvíli, kdy koncem sedmnáctého věku začalo starší stavení kostela pomalu chátrat a zdivo původní gotické stavby se drolivě oddrolovalo pod náporem věků i nepohody, přišli na faru zbožní tesaři a kameníci se znepokojivou zprávou. Při opravě podlah narazili na zbytky zdiva tak starobylého a pevného, že je nedokázali rozbít žádným nástrojem. Kamenné bloky se jim vzpíraly, sekery se tupily, klíny se lámaly. Jeden z tesařů, starý Kopecký, prý té noci snil o vysokém muži v biskupském rouchu, jehož tvář svítila klidným, téměř studeným světlem jako záplavou sněhu. Muž se na něho podíval a neřekl ani slovo, jen přiložil prst na rty.

Ráno přišel Kopecký za farářem a vyložil mu sen. Kněz, člověk sečtělý a prozíravý, pochopil: zdi kněžiště jsou posvátné, nelze je bořit, lze je jen ochránit. Navrhl staviteli Václavu Pokornému z Mýta, aby novou barokní stavbu nevystavěl na troskách, nýbrž aby staré obvodové zdi kněžiště obezděl, pojal je do nové hmoty kostela jako srdce do těla. Tak se prý také stalo. Staré kameny žijí uvnitř nového zdiva dodnes, skryté zrakům, ale přítomné jako teplo v chlebu.

Ještě záhadnější příběh se váže ke slepým nikám ve štítových průčelích, do nichž pražský malíř Jan Kašpar Schmidt v prvních desetiletích osmnáctého věku vepsal obrazy světců. Staří obyvatelé vyprávějí, že Schmidt přijel do Zbirohu zasmušilý, rozladěný cestou a tvrdou zimou, a zamýšlel odvést řemeslo jen tak, jak se zadavatelům zlíbí. První noc však nespal. Z okna svého příbytku hleděl na starý hřbitov obehnaný kamennou zdí a viděl, jak mezi náhrobky pobíhají drobné modravé záře. Nebylo to vítr ani mlha, záře se pohybovaly pomalu a účelně, jako by každá věděla, kam kráčí.

Ráno se Schmidt vydal na hřbitov. Země voněla zmrzlou hlínou a smolou borovic, které tehdy hřbitov lemovaly. Malíř stál před kostelem a díval se nahoru na prázdné niky ve štítu, dosud jen holé výklenky v čerstvě omítnutém zdivu. A tehdy, jak sám prý zapsal do dopisu příteli, pocítil, koho do nich musí vložit. Nejen patrona kostela Mikuláše, ale i tichého Jana Nepomuckého, mučedníka, který zemřel proto, že neuměl prozradit tajemství. Nebyla to zakázka, bylo to povolání.

Staří zbirožští říkali, že modravé záře na hřbitově se objevovaly vždy, když se mělo v kraji stát něco důležitého. Když zemřel oblíbený farář, když hrozil požár, jednou prý i v noci před Bílou horou, ačkoliv ta pověst je jistě přehnaná a přizdobená pozdějšími vypravěči. Hřbitov byl nakonec uzavřen roku osmnáct set sedmdesát sedm a definitivně zrušen na začátku dvacátého věku. Záře se ale prý neztratily. Přestěhovaly se, šeptají pamětníci, dovnitř.

Tato pověst říká o Zbirohu něco podstatného: že místo má paměť, která přežívá přestavby i rušení, a že nejstarší věci nejdou zničit, jen ukrýt. Kostel svatého Mikuláše stojí jako živý důkaz, že minulost a přítomnost mohou obývat jeden prostor zároveň, každá ve svém vlastním tichu. Světci ve výklencích hledí na náměstí s výrazem, který staří malíři uměli vyjádřit lépe než slova: ví se tu víc, než se říká.