Pověst: Kostel svatého Mikuláše (Zdemyslice)

Staří obyvatelé Zdemyslic vyprávějí, že kostel svatého Mikuláše nikdy nestál jen tak na rovné zemi – stál na místě, které si samo vybralo. Prý ještě dávno před tím, než přišli kameníci s gotickými oblouky a tesanou žulou, bývalo toto návrší nad zákrutem Úslavy místem, kde se modlili lidé pohanských časů. Úslava šuměla dole jako dnes a smrky na druhém břehu šuměly odpovídavě. Kladrubští mniši, kteří tuto zem dostali od krále, to věděli. Proto kostel postavili právě sem – aby stará, tvrdohlavá svatost místa přijala novou víru, aby jeden posvátný oheň přešel do druhého.

Traduje se, že o tom, co je v těch zdech uloženo, připomíná velký gotický krucifix ze šestnáctého století. Je ze dřeva, temného jako starý med, a jeho Kristus hledí dolů s výrazem, který někteří faráři popisovali jako neskonale unaveného svědka. Podle místní pověsti tento krucifix vytesal neznámý řezbář, poutník, který se jednoho podzimního večera zastavil ve Zdemyslicích cestou z Nepomuku. Byl starý, sehnutý, mluvil málo. Za nocleh zaplatil tím, že celý týden bez přestávky řezal do dubového špalku. Když skončil, špalku zanechal v kostele a beze slova odešel. Nikdo ho víc neviděl. Krucifix od té doby visel nad hlavním oltářem a lidé říkali, že v noci, kdy se schylovalo k neštěstí, bylo slyšet v kostele zvláštní tiché skřípání – jako by se dřevo roztahovalo v mrazu.

To skřípání bylo prý slyšet i v létě roku 1927, týden před tím, než do věže uhodil blesk.

Ten úder přišel za jasného odpoledne, bez varování. Plameny se vzedmuly rychle, věž začala hořet jako svíčka, a lidé z celé vesnice přiběhli s vědry a sněhobílými plachtami, aby zastavili oheň dříve, než se přežene přes střechu do lodi. Zachránili kostel. Věž padla, ale zdi odolely. Staří tehdy říkali, že blesk byl připomenutím – že si to místo čas od času žádá zkoušku, aby se vidělo, kdo ho hájit bude.

Horší zkouška přišla v březnu roku 1953. Tehdy někdo, dodnes neznámý, vešel do kostela za tmy a zapálil interiér úmyslně. Barokní oltář z roku 1719, lavice, malby na omítce, varhany – všechno lehlo popelem. Zdemyslice probudil dusný kouř, který se plazil po údolí Úslavy jako živá věc. Hasiči nestačili zachránit nic z vnitřní výzdoby. Nic – až na jeden jediný předmět.

Velký gotický krucifix visel na svém místě nezasažen. Kolem dokola spáleniště, ale dřevo tmavé jako starý med neneslo ani jediný opálený záblesk.

Podle místní pověsti to není náhoda. Říká se, že poutník, který krucifix vytesal, byl duchovním poslem toho místa – člověkem, který věděl, že tato zem bude znova a znova zkoušena, protože příliš mnoho věků na ni kladlo svůj otisk. Vložil do dřeva něco, co požár nesní a blesk nezlomí. Co přetrvá, dokud Úslava teče.

Kostel Zdemyslic je místem, které se nedalo dobýt ani časem, ani ohněm. Pověst o přežívajícím krucifixu říká o tomto koutě Plzeňska toto: že jsou místa, která mají vlastní paměť, hlubší než každá kronika, a že ta paměť se nedá spálit. Zdemyslický krucifix je jejím tichým, dřevěným svědkem.