Pověst: Kostel svatého Petra a Pavla (Vítkovice)

Podle místní pověsti, jíž se staří Vítkovičtí drží dodnes, nestála hřbitovní kaple na krkonošské stráni nad obcí od počátku tam, kde ji zamýšleli stavitelé. Traduje se, že tesaři a zedníci na sklonku sedmnáctého věku nejprve vybrali rovný pozemek dole u cesty, kde by se stavělo pohodlněji. Jenže první ráno, co přišli na místo, nalezli kámen základu přenesen výše do svahu, k hřbitovu, kde vítr prohýbal smrčí a daleká panoramata Krkonoš se rozkládala až k oblakům. Přičítali to mravencům, medvědovi, snad i zlomyslnému sousedovi. Dole tedy kámen vrátili a dali se znovu do práce. Druhého jitra – tentýž div. Kámen ležel zase nahoře, obtočen kapkami ranní rosy, jako by ho tu sama hora zadržela. Třetí ráno nepřineslo jiný výsledek. Tu se starý tesař zastavil, sňal klobouk a řekl, že se s místem hádat nebude. Kaple vyrostla tam, kde výhled sahá přes celé údolí, a kostelní zvonek zněl odtud tak daleko, že ho bylo slyšet i na druhém konci obce, i když vítr foukal nepříznivě.

Staří obyvatelé Vítkovic vyprávějí, že socha svatého Jana Nepomuckého, která stojí v interiéru kostela a pochází z roku 1741, přišla do chrámu za zvláštních okolností. Jeden řezbář z podhůří putoval tudy do Jilemnice a přes noc přespával ve vítkovické kovárně. Ve snu se mu ukázal světec, celý ve zlatém světle, mokrý, jako by ho právě vytáhli z vltavské řeky, a ukázal mu prstem směrem ke kostelní stráni. Ráno byl řezbář tak zasažen viděním, že ze svých úspor objednal sochu a věnoval ji vítkovickému kostelu, ačkoli s obcí neměl žádný příbuzenský vztah. Od té doby věřili místní, že světec nad Vítkovicemi drží ochrannou ruku – zvláště nad těmi, kdo musí mlčet o věcech, jež by jim mohly přivodit potíže, a nad těmi, kdo brodí jarní potoky stékající ze svahů Krkonoš do údolí.

Největší pověst se však váže k roku 1784, kdy tehdejší majitel vítkovického dvora přestavěl starou hřbitovní kapli na plnohodnotný kostel, a to s podporou hraběte Harracha. Traduje se, že hrabě s přestavbou dlouho váhal, neboť byl v té době zatížen jinými stavbami ve svém panství. Avšak jednoho listopadového večera, kdy se vracel z lovecké vyjížďky přes Vítkovice, zachytil ho na cestě hustý sněhový příval, jaký v tak brzké době roku nikdo nepamatoval. Zabloudil, koně se splašili a on sám by byl tu noc v horách zahynul, kdyby ho světlo z oken malé kaple nenavedly na správnou cestu. Hospodář dvora ho přijal a pohostil, a hrabě Harrach, vděčný za záchranu, druhého dne přislíbil, že přestavbu kostela podpoří ze svého. Zda je to pravda, nebo jen příběh složený ze zbožného přání, to nikdo přesně neví. Ale kostel na stráni stojí a stojí tam věky.

Pověsti spojené s kostelem svatých Petra a Pavla ve Vítkovicích odrážejí hluboký vztah horské obce k místu, které si samo vyvolilo svůj domov na vysokém svahu, s výhledem střežícím celé údolí. Vyprávění o zázračně přenesených kamenech, o řezbáři a snu, i o hraběti zachráněném světlem kaple říkají jedno: tento kostel se svou obcí nepatří člověku, ale krajině samotné. Je jako starý smrk – zarostl do stráně a nikdo jej odtud nevytrhne.