Pověst: Kostel svatého Prokopa (Libušín)
Podle místní pověsti, která se v Libušíně šeptá od dob první světové války, zvony kostela sv. Prokopa nebyly jen kusem kovu. Staří horníci říkávali, že v jejich hlase žije sám světec — a že ten hlas chrání každého, kdo sestupuje do tmavých útrobů země.
Traduje se, že když byly roku 1914 zvony sňaty z věže a odvezeny do válečných sléváren, celá šachta se toho dne zachvěla. Nebyl to obvyklý otřes z trhaviny. Havíři, kteří byli zrovna na šichtě, prý cítili, jak pod chodidly projde podivné zachvění — ne zezdola, jako bývá při střelbě, ale odshora, jako by země plakala. Jeden z havířů, stařík jménem Hrubeš, který pracoval na třetím patře dolu, se zastavil, sundal čepici a pokřižoval se. Ostatní se mu smáli, ale ani jeden se toho rána nechtěl vydat do nejhlubší štoly.
A měli pravdu. Toho odpoledne se v nejhlubším překopu zbortil strop — místo, kde bývalo denně plno. Nikdo nebyl zraněn, protože všichni, bez domluvy a bez zřejmého důvodu, zůstali ten den výše. Když se zpráva roznesla po vesnici, babičky přikyvovaly: Prokop vzal svoje zvony s sebou. Dokud se nevrátí, bude chránit aspoň z ticha.
Staří obyvatelé vyprávějí, že kostelní věž zůstala ta léta tichá, ale ne mrtvá. Za jasných nocí, kdy nad šachtami stoupal prach a na nebi se třpytily hvězdy bez ohledu na lidské trampoty, prý bylo slyšet z věže slabý, jako by vzdálený tón. Ne zvon — spíš jeho ozvěna, která přetrvala, i když kov odešel. Děti ji znaly. Ukazovaly si na věž a říkaly, že to Prokop brumlá, protože je mu smutno.
Druhá světová válka přinesla stejný osud. I nové zvony, pořízené s úsilím celé obce, musely odejít. A opět — traduje se — byl ten den v dolech zvláštní. Nikoliv neštěstí, ale ticho. Havíři popisovali, že klece sjížděly do šachty pomaleji než jindy, jako by se stroj bránil. Lampy hořely jiskřivěji, skoro jako o svátku. A jeden z předáků odpřisáhl, že cestou dolů zahlédl na stěně štoly stín ve tvaru mužské postavy s opatskou berlou — Prokopův atribut — který prošel skálou a zmizel.
To, co dávalo pověsti zvláštní sílu, nebyla jen její tajemnost. Byl to fakt, na který poukazovali i střídmí a praktičtí lidé: kostel byl záměrně postaven nižší, než by jinak odpovídalo jeho novogotickovému stylu. Stavitelé ustoupili zemi — báli se, že příliš vysoká věž se pod nárazy důlních otřesů zřítí. A přece věž stála. Stála skrz obě války, skrz ztrátu zvonů, skrz desetiletí, kdy se hornická obec proměňovala a vylidňovala. Staří horníci to vykládali po svém: Prokop drží věž rukama. Zvony může vzít kdokoli. Tu věž ne.
Pověst o libušínských zvonech a jejich tichém strážci vypovídá o něčem hlubším než o hornické zbožnosti. Je to příběh o smlouvě — mezi lidmi, kteří každý den sestupují do tmy, a světcem, který tmu zná. Libušín je místo, kde se posvátno a nebezpečí sdílely pod jednou střechou po celá generace, a kostel sv. Prokopa je kamenem, v němž tato smlouva dodnes přebývá.