Pověst: Kostel svatého Prokopa v Hrnčířích

Traduje se, že v době, kdy byly Hrnčíře ještě malou osadou hrnčířů a kolem do široka táhla se jen pole a lesíky, přišel do vsi starý mnich. Bylo to ke konci třináctého věku, kdy se pražské kotlině ještě říkalo prostě „srdce Čech" a kdy každá nová věž kostela znamenala záruku ochrany pro ty, kdo žili v jejím stínu. Mnich přišel z jihu, z krajů blízkých Sázavě, a na zádech nesl nic jiného než dřevěný kříž a kožený vak s hlínou.

Staří obyvatelé Hrnčíř vyprávějí, že se mnich zastavil právě uprostřed návsi, kde tehdy stávala stará lípa, a poprosil o vodu. Dali mu ji. Pak se zeptal, jak se jmenuje ves. Když uslyšel, že Hrnčíře, usmál se a řekl: „Hrnčíři tvarují hlínu a dávají jí tvar. I tento kraj dostane svůj tvar – a bude zasvěcen tomu, jenž tvaroval duše." Nikdo ze vsi tehdy úplně nerozuměl, co tím myslel.

Té noci, jak se podává, snil starosta vesnice podivný sen. Zjevil se mu muž v mnišském rouchu s holí, kolem níž se vinul had – avšak had byl zkrocený, tichý, téměř laskavý. Muž ve snu ukázal prstem na mírný pahorek nad vsí a řekl jediné slovo: „Prokop." Starosta se probudil za svítání se srdcem bušícím jako kladivo kováře, a přestože celý sen vyzněl jasně, nechápavě si kladl otázku: proč by měl světec ze sázavských lesů navštívit takovou zapomenutou osadu, jako jsou Hrnčíře?

Podle místní pověsti tehdy svolal starosta sousedy a mnich – který přenocoval pod lípou – byl ještě stále tam. Vysvětloval, že světý Prokop nikdy do Hrnčíř nepřišel tělem, ale přišel jinak. Prokop po sobě zanechal po celých Čechách stopu modlitby, jako vodní tok nechává stopu v kameni. Ta stopa se prý táhla od Sázavy přes kopce a lesy až sem, k hrnčířské hlíně, a kdo má uši k slyšení, může ji cítit v zemi pod nohama.

Hrnčíři prý tehdy sáhli do té samé hlíny, z níž točili hrnce a džbány, a smísili ji s hlínou, kterou přinesl mnich ze sázavského kláštera. Z té směsi, říká se, vyrobili první cihly pro základy kostela. Stavba rostla pomalu, kámen po kameni, a věž se tyčila do nebe jako prst ukazující na něco, co okem vidět nelze.

Staré hřbitovní záznamy, jež se dochovaly jen zlomkovitě, prý zmiňovaly, že na hřbitově kolem kostela byl vždy jeden hrob bez jména, bez data, bez kříže – jen s jednoduchým kamenem. Místní věřili, že je to symbolický hrob onoho starého mnicha, který přišel a zmizel tak záhadně, jako přišel. Nikdo ho nikdy více neviděl. A nikdo ho nikdy neznal jménem.

Když byl roku 1896 starý hřbitov zrušen a přestěhován jinam, prý právě ten jeden kamen bez nápisu nikdo nepřenesl. Zůstal v zemi. A lidé říkají, že právě proto kostel stojí dodnes – protože je ukotven nejen v kameni a maltě, ale i v té zemi, která si pamatuje.

Tato pověst vypovídá o povaze Hrnčíř jako místa, kde se pracovitost rukou potkává s tichým přesvědčením, že i to neviditelné zanechává stopy. Kostel svatého Prokopa tu nestojí proto, že světec přišel – stojí proto, že lidé uvěřili, že přijít nemusel, aby byl přítomen. A hlína pod jeho základy je stále táž, z níž hrnčíři celá staletí točili nádoby, jež drží vodu.