Pověst: Kostel svatého Urbana (Rybáře)
Staří rybářští obyvatelé vyprávějí, že dlouho před tím, než někdo v Čechách vyslovil jméno Karlovy Vary, stávala na mírném svahu nad řekou Ohří jednoduchá dřevěná modlitebna. Říká se, že ji nechali postavit první usedlíci, kteří přišli k teplým pramenům a cítili, že voda tryskající ze země není dílem přírody, nýbrž projevem vyšší vůle. Zasvětili to místo svému patronu a každé ráno před lovem chodili prosit o přízeň a bezpečný návrat.
Traduje se, že když na přelomu patnáctého a šestnáctého století neznámý mistr přiložil ruku k dílu a z kamenů a hrubě tesaného pískovce vyzdvihl nový, gotický kostelík, odmítl zbořit vše, co z té pradávné stavby ještě stálo. Sousedé prý kroutili hlavami nad jeho zarputilostí, on však tvrdil, že starý románský oblouk nesmí padnout, protože drží víc než klenbu – drží slib daný před staletími. A tak vrostly starší kameny do nových zdí a triumfální oblouk, jehož hladké pískovcové ostění nemohlo pocházet ze šestnáctého věku, zůstal svědkem obou dob najednou.
Podle místní pověsti nabylo to místo skutečné moci v roce 1711, kdy byl svatý Urban slavnostně provolán patronem karlovarských pramenů. Lidé věřili, že od té chvíle prameny proudí klidněji a voda léčí spolehlivěji – jako by světec konečně dostal titul, který mu po staletí bezejmenně náležel. Do kostelíka tehdy přinesli dřevěnou sošku světce, tesanou z lípy, starodávnou a tmavou, s tváří klidnou jako hladina jezera za bezvětří. Říkalo se, že kdo se jí dotkne s upřímnou prosbou, odejde z Rybář zdráv, i kdyby přišel na nosítkách.
Jenže soška zmizela. Staří pamětníci si šeptali různé verze: jedni tvrdili, že ji v dobách zmatku odnesli vojáci, druzí že ji ukryli zbožní farníci, aby ji uchránili před rukami těch, kdo kostel proměňovali jednou v památník padlých vojínů, podruhé v pomník osvoboditelů. Nikdy se nenašla. Stejně záhadně se vytratila i barokní soška s tématem nešpor – jako by obě figury jednoho rána rozhodly, že v kostele, který přestal být kostelem, nemají co pohledávat.
Traduje se, že právě od chvíle, kdy sochy opustily Rybáře, se stavba začala drolit. Střecha povolila, okna vypadla, zdi se otevřely dešti i mrazu. Místní to nevysvětlovali zanedbáním ani chátrající omítkou, ale jednoduše říkali: kostel čeká. Čeká, až se někdo odváží vrátit mu to, o co byl připraven, byť jen v podobě činu – péče, obnovy, pozornosti.
A tak se v prvním desetiletí nového tisíciletí sešla hrstka lidí, kteří pověst možná ani neznali, ale cítili to, co cítili rybářští osadníci před tisíci lety: že to místo stojí za záchranu. Začali odstraňovat suť a zpevňovat zdi. Staří ze čtvrti vídávali ráno na prahu kostela mokré kapky – jen rosu, říkali rozumní. Ale jiní se usmívali a neříkali nic.
Kostel svatého Urbana v Rybářích je místem, kde se čas překrývá jako vrstvy kamene v románském oblouku – každá éra zanechala stopu, žádná nevyhladila tu předchozí docela. Pověst o zmizelých soškách a o kostelíku, který přečkal vojny, proměny i zapomnění, není jen příběhem o víře. Je svědectvím o povaze tohoto koutu Karlových Varů, kde prameny tryskají ze země odedávna a kde lidé vždy znovu a znovu nacházeli důvod se vrátit.