Pověst: Kostel svatého Václava (Valtířov)
Podle místní pověsti se kostel na valtířovském ostrohu nedostal ke svému místu pouhou lidskou vůlí. Bylo to v době, kdy bratři Bedřich a Jindřich Abrahám ze Salhausenu přijeli podél Labe na koni, aby vybrali místo pro nový chrám. Stará dřevěná modlitebna shnila do základů a farní lid z Nové Vsi, Března i Velichova potřeboval důstojné místo k bohoslužbě. Oba bratři se od rána přeli: Bedřich chtěl stavět dole, blíže vesnici, aby staří a nemocní nemuseli šplhat po svahu, Jindřich naopak trval na skále nad řekou, odkud by věž bylo vidět ze všech stran a Labe by neslo zvuk zvonu až do vzdálených osad.
Traduje se, že se toho večera zastavili na noc v hospodě v Březně a spor neuhasili ani po třetí číši vína. Té noci se Bedřichovi zdál sen: stál na skalnatém ostrohu a pod ním teklo Labe tiché jako olovo, avšak uprostřed proudu plul zvon – velký, tmavý, bez přívěsků a bez jazyka. Zvon se nezastavil, plul klidně po proudu a nikdo jej nedokázal zastavit. Vtom se kolem Bedřicha shromáždili lidé z celého okolí a jeden starý sedlák mu řekl: „Kde skála drží vodu pohledem, tam Bůh drží lid slovem." Bedřich se probudil zpocený, s pocitem, že slova stále zní kolem jeho hlavy.
Druhého rána se obrátil k bratrovi a bez dalšího slova ukázal na ostroh. Jindřich se jen pousmál, jako by sen věděl napřed.
Stavba trvala dva roky a mistři z okolí si říkali, že klenba v lodi je podivuhodná věc. Středový sloup nesl čtyři pole hvězdové klenby jako jabloň nese větve – a přece nikdo z tesařů ani kameníků nedokázal vysvětlit, proč se zeď tak tenká pod tak těžkým stropem nezřítila. Staří lidé šeptali, že kamenné žebro nahoře samo ví, kudy tlak odvést, protože místo je staré a skála pod ním pamatuje ještě předkřesťanská přísaha. Jiní tvrdili, že Salhausenové přivezli vlámského mistra, který znal tajemství gotických stavitelů dávno zaniklých cechů, a ten geometrii klenby nakreslil jedinou nepřerušenou čarou do mokrého vápna, aby nikdo jiný vzorec nemohl přečíst.
Staří obyvatelé vyprávějí, že nejtemnější kapitola kostela přišla za třicetileté války. Luteránský chrám, kde se zpívaly německé žalmy a četlo z Lutherovy Bible, byl po bitvě na Bílé hoře násilně odevzdán katolické církvi. Faráře vyhnali a první katolická mše se konala v kostele, kde ještě visely luteránské nápisy na stěnách. Říká se, že v noci před první katolickou bohoslužbou slyšeli lidé z vesnice zvuk zvonu, ač zvon visel zavěšen a žádný vítr nefoukal. Někteří věřili, že to byl duch starého zvonáře Tomáše, jehož zvon z roku 1533 přežil celou tu bouři – jako by kovu chtěl připomenout, že chrám stál tu dávno před spory o vyznání a bude stát ještě dlouho po nich. Ten zvon pak přežil staletí, válečné fronty i konfiskace, dokud si jej vojáci nevzali za druhé světové války a Labe ho nevidělo plout směrem k tavírně – skoro tak, jak se Bedřichovi zdálo v jeho snu, jen ne tiše, ale se studeným klikotem řetězů na dně lodě.
Kostel na valtířovském ostrohu je místem, kde čas teče pomaleji než voda pod ním. Říká se o něm, že drží farní lid pohromadě ne zdmi, ale tím, co zdi přežije – pamětí, zpěvem a tichou houževnatostí kamene nad řekou. Kdo stojí za letního soumraku u věže a dívá se na Labe, cítí, že tady se nesváří minulost s přítomností, ale tiše sedí vedle sebe jako dva bratři po dlouhé hádce, smířeni tím, co postavili společně.